Šedesátý sedmý zápis do deníčku

Víc než narozeniny

Dnešní den začal vůní kávy, která se líně šířila kuchyní, a zimním světlem, jež se opíralo do oken jako tichý svědek mých myšlenek. V hlavě se mi stále vracel víkend – víkend, kdy jsem oslavila narozeniny. Nebyla to žádná hlučná oslava plná lidí, jen já, sestra a bratr. A přesto to bylo nejvíc. Snad poprvé v životě jsme se sešli takto sami, bez jiného příbuzenstva, a právě ta prostota tomu dodala sílu.

Zpočátku jsem se bála prázdna – co budeme dělat, o čem se budeme bavit? Ale naše spojení se nedá popřít. Stačilo pár vět a mezi námi se rozprostřela důvěra, která se nedá vynutit ani naplánovat. Smích střídal vážné rozhovory, a když se hodiny přehouply přes půlnoc, nikomu se nechtělo odejít. Do čtyř rána jsme seděli, pili, vzpomínali a otevírali témata, která se jinak vyslovují jen šeptem.

Ten víkend mi dal něco, co jsem dlouho postrádala – pocit opravdové rodiny. Vděčnost mě zaplavila tak silně, že jsem si uvědomila, jak křehké a zároveň pevné je naše pouto. Vím, že existují příběhy, kdy sourozence rozdělí partner, majetek nebo malichernost. A přesto jsem si jistá, že u nás nic takového nehrozí.

Malé zaváhání přišlo, když jsem napsala svou první knihu. Černá minulost, která se dotýká i jich, mě děsila – bála jsem se, že tím ztratím ten nejcennější kousek rodiny, který mám. Ale právě tento víkend mi ukázal pravý opak. Stáli při mně. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ano, zní to jako klišé, ale já vím, že u nás je to skutečné.

Když se dnes znovu nadechuji vůně kávy a dívám se do zimního světla za oknem, vím, že ten víkend nebyl jen oslavou narozenin. Byl připomínkou toho, že rodina není samozřejmost, ale dar. Právě v něm nacházím sílu, která mě drží, i když se svět kolem mě otřásá.