Šedesátý první zápis do deníčku

Fajn kocovina

Vést si deník je po pravdě pěkná fuška. Na začátku jsem měla elán, každý den jsem zvládla něco zapsat, ale teď pravidelnost upadá. Dny se mi teď momentálně slévají do jednoho, bez ostrých hran, bez rozdílů.

A přece se tento víkend stal výjimkou. S Jirkou jsme se vydali na Oldies party. Bylo to prosté a krásné. Tančili jsme, pili pivo, nic jsme neřešili. Nepotřebovali jsme velká slova ani hluboké rozhovory, stačilo být spolu a užívat si přítomný okamžik.

Dnes sedím s kocovinou a snažím se zapisovat poznatky, které vlastně ani nejsou. Jen následky mého věku: bolí mě celé tělo, hlava hučí, dieta je mimo provoz. Ale i přes tuhle tělesnou daň cítím, že to stálo za to. Ten večer měl svou lehkost, svou radost, a připomněl mi, že i chvíle bez velkých gest mohou být plné významu. Že právě v té obyčejnosti, v tanci bez slov a v drobných okamžicích se znovu ukázalo, jak radostné je být spolu.

Někdy není třeba velkých plánů ani hlubokých rozhovorů — stačí jen být, nechat se nést hudbou a přítomným okamžikem. Takové chvíle se zapisují do paměti tiše, ale zůstávají tam dlouho, protože dokazují, že radost může být prostá a přesto úplná.