Šedesátý pátý zápis do deníčku

Opět na začátku

Slyšela jsem názory ostatních – že to nevyjde, že se jen znovu zklameme. Přesto jsem to potřebovala zkusit. Nedokázala jsem se spokojit s představou, že jsme to nechali být, aniž bychom dali šanci tomu, co nás kdysi spojilo. Samota, děti a ta poslední naděje nás s Jirkou přivedly zpět k sobě. Tolikrát jsem o tom psala. A teď píšu, že je konec.

Bez toho pokusu bychom nevěděli. Náš rozvod před rokem a půl měl smysl. Jsme příliš rozdílní. Přesto jsme spolu vydrželi dlouhá léta – oba s pocitem, že jeden ustupuje druhému. Ten pocit se vrátil. A nebylo to dobré pro nikoho.

Říkala jsem si, že je to láska. Nebyla. Byla to spíš snaha udržet něco, co už dávno ztratilo pevný základ. Teď už víme, že je to definitivní. Spojují nás jen děti a přátelský vztah. A já nejsem smutná. Protože vím, že by to vedlo jen k trápení. Dokonce cítím úlevu. Možná i on. Nevím.

Jsem znovu na začátku. Už nehledám návrat k tomu, co bylo. Zaměřím se na sebe, na děti, na psaní. Chci se posunout dál. Vím, že mě čekají nové výzvy, ale i chvíle klidu. Život je nepředvídatelný – někdy tvrdý, jindy laskavý. A právě v tom je jeho síla.

Jsem opět připravená. Připravená čelit tomu, co přijde. Připravená nechat se unášet, když to bude potřeba. A hlavně připravená žít tak, aby to dávalo smysl.