Šedesátý osmý zápis do deníčku

Smysl deníku

Dnes jsem se přistihla, jak přemýšlím nad samotným smyslem mého deníku. Je to jen tichý rozhovor se sebou, nebo má mnohem větší sílu, když je otevřen světu?

Je to prostor, kde se setkávám sama se sebou – někdy v tichu, jindy v bouři. Psaní mi pomáhá třídit chaos, uklidnit se, najít smysl v drobných okamžicích.

Moje psaní začalo jako záchrana. Nebyl to projekt, nebyla to ambice. Byla to potřeba dát bolesti tvar, aby mě nepohltila.

Deník je mostem mezi mnou a světem. V něm hledám cestu k sobě, k uzdravení, k tomu, abych neztratila hlas.

Psát veřejný deník je jako otevřít okno a nechat ostatní nahlédnout dovnitř. Už to není jen moje útočiště, ale i zrcadlo, ve kterém se mohou zahlédnout druzí. Někdy se bojím, že tím ztrácím kus intimity, ale zároveň cítím, že právě sdílení dává slovům váhu.

Možná je to odvaha – ukázat slabost, ukázat pochybnost, ukázat obyčejný den. A právě v té obyčejnosti, v té pravdivosti, se skrývá síla.

Když někdo čte mé zápisy a najde v nich vlastní ozvěnu, pak deník přestává být jen mým příběhem. Stává se příběhem nás všech, kteří hledáme smysl v drobných okamžicích.

Slova, která by jinak zůstala zavřená v šuplíku. Někdo v nich najde odvahu, někdo tiché ujištění, že není sám.

Moje kniha Můžu být zničená, ale ne poražená byla první literární odvaha. Myslela jsem, že tím skončím. Ale právě tím jsem začala.

Psaní se proměnilo – už není jen záznamem bolesti, ale prostorem, kde se dá dýchat. A deník je pro mě stále tím samým: hlasem, který dlouho mlčel, a teď se rozhodl mluvit.