Šedesátý druhý zápis do deníčku

Čekání na impuls

Moje dny jsou teď klidné, skoro bez událostí. Spíš než klid je to ale prázdnota, která mě pomalu užírá. Utápím se v samotě a nechuti cokoliv dělat. Povinností kolem domácnosti mám spoustu, ale byt jako by chátral — nedokážu se přinutit udělat něco navíc. Mohla bych vyrazit ven, projít se, ale představa pohybu mezi lidmi mě vůbec neláká.

Není to deprese, na tu to nesvedu. Je to jen moje hlava, která se nedá k ničemu přesvědčit. Čistá prokrastinace. Nacházím se v podivném období samoty a čekání na to, co přijde. Přitom vím, že nejlepší je žít přítomným okamžikem, ale nějak se mi to přestalo dařit.

Ráda bych se vrátila k deníkům každý den, ale nevím, o čem psát — i moje pocity jsou téměř prázdné. Snažím se alespoň dopsat novou knihu, jenže i ta mi začíná připadat bez energie. A tak přemýšlím, jestli se konečně donutit k vánočnímu úklidu, který mi už dlouho leží v hlavě. Možná by to byl nový impuls. Jenže pořád čekám, že přijde sám, i když vím, že nepřijde. Že je dávno ve mně, jen ho musím probudit.

Tak uvidíme. Třeba příští deník už bude o tom, jak jsem se zvedla a konečně začala něco dělat.