Šedesátý devátý zápis do deníčku

Jáma lvová

Dnes mě zneklidňuje něco tak obyčejného, jako je nakupování. Připadám si, jako bych se chystala vstoupit do jámy lvové – mezi proudy lidí, kteří šílí z Vánoc, tlačí se v obchodním centru a honí se za posledními dárky. Vím, že mě tam čeká směsice vůní, světel a hudby, která má působit radostně, ale v mé hlavě se mísí i obavy.

Na jednu stranu se těším. Láká mě projít si načančané obchody, vybrat poslední drobnosti pro své blízké. Ale zároveň se bojím sama sebe – bojím se, že mě přepadne panická ataka, že se rozsypu uprostřed davu a uteču dřív, než si stihnu užít tu zvláštní atmosféru.

Přesto cítím i odhodlání. Možná se stane pravý opak: pohltí mě nákupní horečka, ta zvláštní manická energie, která dokáže být úžasná, ale zároveň nebezpečná pro moje konto. Vidím obě vyhlídky před sebou jako dvě cesty – jednu, kde se schovám doma, zavřená před světem, a druhou, kde se vydám ven a riskuji.

Bipolární porucha je jako stín, který mě doprovází. Někdy mě omezuje, někdy mě unavuje, a vím, že tu bude celý život. Ale přijala jsem ji. A právě tím, že se odvážím jít na vánoční nákupy, že se postavím do davu a zkusím obstát, jí dávám ránu. Nakopávám ji do zadku.

Moje obavy jsou reálné, ale ještě silnější je moje odvaha. Každý takový krok je důkazem, že chci žít normální život – se všemi jeho obyčejnostmi i výzvami. A možná právě v tom je moje síla: že se nevzdávám, i když by bylo jednodušší zůstat zavřená doma.