První zápis do deníčku

Když samota nespí

Je mi čtyřicet. Jsem žena, která přežila věci, které se obvykle nevyprávějí — ale já jsem se rozhodla vyprávět. Ne proto, že je to snadné. Ale protože když to napíšu, tak to přestane být jen moje. Míň bolet. Víc radovat.

Poslední tři noci jsem nespala. Nepřevaluju se v posteli, ale sedím s rukama na klávesnici. Píšu. Nepíšu příběh, píšu výdech. Moje diagnóza nemá v tuto chvíli slitování. Je v afektu. Je jako zvíře pod kůží, které neví, kdy zaútočí.

Neumím se uvolnit. Nemám v sobě ani jedinou měkkou část. Jsem ostrohranná. Všechno mě pálí: světlo, hluk, vlastní tělo. A přesto mám kolem sebe svět, který je krásný. Čtyři děti. Nejstarší syn chodí na návštěvy často, přináší mi přítomnost, které si vážím. Ale i když jsme spolu, samota sedí vedle nás jako stín, který se nechce rozpustit.

Tenhle zápis vzniká v době, kdy mám před sebou týden do odletu na Mallorcu. Měla by to být radost, že? Těším se. Ale bojím se. Mám strach, že nemoc si vezme právě tu chvíli, kdy se rozsvítí slunce. Že mě sejme v okamžiku, kdy se budu snažit žít. Protože to přesně bipolárka umí. Útočit, když se snažím milovat svět.

A přesto... když píšu, děje se zázrak. Samota odejde. Jako by slova byla světlem, které ji vyžene z pokoje. Psaní je moje terapie, moje zpověď, moje důvěra. Proto si zakládám tenhle deníček. Abych mohla žít i ty dny, kdy se ve mně nic nehýbe.

Třeba to jednou bude kniha. A třeba ne. Ale bude to skutečné. Každé slovo.