Proč píšu deníčky?

O psaní, které mě drží — a které mě tvoří

Nepíšu deníčky, protože bych chtěla být zajímavá. Píšu je, protože nechci zmizet.

Píšu, protože když jsem mlčela, bolest nezmizela. Jen se naučila mluvit jinak. V těle. Ve snech. V sevření, které nešlo rozepnout. A tak jsem začala psát. Ne jako spisovatelka. Ale jako žena, která přežila.

Deníčky nejsou literární forma. Jsou forma přežití. Jsou jako mapa, kterou si kreslím zpětně — abych si připomněla, kudy jsem šla, když jsem nevěděla, kam jdu. Jsou jako světlo, které si rozsvítím, když se bojím tmy. Jsou jako zrcadlo, které mi ukazuje tvář, kterou jsem si dlouho neodvážila vidět.

První rukopis vznikl jako zápis přežitého. Druhý jako dech, který se rozhodl žít. Deníčky jsou třetí hlas. Jsou přítomností, která se nebojí být slyšet.

Píšu deníčky, protože každý den má svůj tvar. Někdy je to chaos. Někdy klid. Někdy bolest, která se ozve z ticha. A někdy radost, která mě překvapí tím, že vůbec přišla.

Psaní mě baví. A bavilo. I když vznikalo ze dna. I když bylo nejdřív jen zoufalým pokusem dát bolesti jazyk. Teď je i hrou. I radostí. I chvílí, kdy se slova stávají domovem.

Píšu deníčky i proto, že v nich někdo může najít sám sebe. Možná s někým budou rezonovat. Možná někomu pomůžou pochopit, že v tom není sám. Nejsou to jen moje zápisy. Jsou to otisky stavů, které známe mnozí. Nesou v sobě společný jazyk bolesti i naděje. Ten jazyk, který se nás všech dotýká jinak, ale přesto podobně.

Píšu, protože přežívání bolí víc než zranění. Ale píšu i proto, že slova mají sílu. Sílu spojovat. Sílu uzdravovat. Sílu těšit.

Deníček není jen text. Je to prostor. Pro zastavení. Pro dýchání. Pro uznání toho, co bolelo — a už nemusí být schované.