Pátý zápis do deníčku

Když už nebouří

Dnes je ticho. Ale ne klid. Ve mně už nebouří. A právě to je nejhorší. Ten podivný stav, kdy všechno utichne — ne proto, že je po bitvě, ale proto, že se něco vzdalo.

Když se ve mně zastaví světlo i vichřice, nezůstává mír. Zůstává jen prostor, kterého se bojím nejvíc.

Je to období bez varování. Bez výbuchu. Bez barev. Jen vnitřní vteřiny, které se táhnou jako dny. A dny, které nemají tvář.

Nikdy nevím, kdy to skončí. Jestli vůbec. Jestli se bouře znovu vrátí. Ta plná jisker, která mě sice trhá, ale aspoň nese.

Teď mě nic nenese. Jen vlastní tíha.

Lidé říkají, že když je klid, máš vyhráno. Ale já říkám: Někdy je ticho to nejhlučnější, co existuje.

Slzy přichází bez omluvy. Neptají se, jestli mám čas. Nečekají, až bude ticho. Tečou, jak chtějí. Z očí, z krku, zevnitř.

Nemůžu je zastavit. Nemám k nim tlačítko. Přijdou jako nečekaná návštěva, co si sedne na mou postel a neodejde, dokud nezlomí poslední myšlenku.

Nepláču nahlas. Ne křičím. Jen sedím. A najednou je mokro. Ve mně. Na mně. Kolem mě.

Snažím se to přehlušit hudbou. Ne takovou, co léčí. Ale takovou, co řve víc než já uvnitř. Basová linka, co mi drží puls. Slabiky, co mluví místo mých slov. Tóny, co mě aspoň chvíli udrží pohromadě.

Jenže i ta hudba má mez. A když utichne, zůstává zase jen já. Zbytek síly. Unavená náruč. A dítě, co si neřeklo o mámu v troskách.

A tak vstávám. Ne protože se mi chce. Ale protože někdo musí vědět, jak chutná rohlík. Protože někdo čeká na pohlazení. A někdo věří, že když já brečím, on nemusí.

To je dnes. Den, kdy mě neporazily rány. Ale kapky. Malé, neviditelné. Co tečou… a pak zas mizí, bez soucitu.

Dnešní zápis je částí hlubší roviny. Nejde jen o den, kdy slzy nezastavíš. Jde o dny, kdy tvoje mysl přechází mezi světy, které ti sama nenabízela dobrovolně.

Ano, ten stav má jméno: Bipolární afektivní porucha.

Ano, má fáze, kdy se svět rozsvítí tak silně, že tě skoro vypálí. A pak fáze, kdy se všechno zatáhne do ticha, co dusí i dech. Dnes je ten druhý. Neříkáš mu jménem, protože by to nevyjádřilo váhu, jakou má. Ale teď ho neodsouváš. Přijímáš ho. Ne jako vítězství. Ale jako součást, se kterou dál žiješ.