Padesátý třetí zápis do deníčku

Odveta těla

Včera jsem si myslela, že to bude jiné. Ne klasická fáze. Ne ten známý oblouk bipolárky, co se dá načrtnout jako sinusoidu. Možná jsem to na chvíli i vyhrála. Nic extrémního. Jen ticho. Jen normálnost.

Ale tělo odpovědělo jasně: Máš dost.

Takže i když se nic neděje, jsem nemocná. Status: nemocná. Z nosu mi teče, hlava třeští, svaly se tváří, že už nejsou moje. Mozek? Ten se odpojil. Soustředění je v exilu.

A přesto—nebo právě proto—jsem dopsala závěrečnou kapitolu knihy. Jsem na sebe hrdá. Opravdu. I když si říkám, že ten rekordní čas je možná zásluhou právě té svině.

V depresi mě napadl příběh. V hypománii jsem ho začala realizovat. A v manioinsomnii dopsala. Samozřejmě s trochou talentu… hihi.

Ale neděkuji jí. Je to pořádná svině. Bez které bych se obešla. Tohle je její jediné pozitivum. Vedle milionu negativ.

Ale co teď? Když je dopsáno, když tělo vypnulo a mozek se stáhl do kouta jako pes po bouřce. Zůstala jen únava. A zvláštní druh prázdna, co není prázdný. Je to prostor po bitvě. Ne vítězství. Ne porážka. Jen ticho.

A v tom tichu si říkám, že možná právě tohle je ten "normální" stav. Ne euforie. Ne pád. Jen být. Jen být a nechtít nic víc než kafe, ticho a trochu klidu v hlavě.

Ale stejně—někde hluboko se ozývá ten hlas: "Dopsalas to. I přes to všechno. I s tím vším. Tak co budeš dělat teď?"

To je otázka, která se neptá na plán. Ptá se na dech. Na to, co zůstane, když se příběh dopíše a tělo ztichne.

Možná nic. Možná jen sedět v kuchyni, kde se svět smrskne na hrnek kávy a zvuk topení. Možná jen pozorovat, jak se Jirka směje s dětmi. Možná jen být. Bez speciálního rytmu.

A nebo právě teď začínám ten jiný druh psaní—ten, co se neodehrává v počítači, ale v tom, že dovolím tělu být nemocné, mozku být mimo, a duši být klidná. To je taky kapitola. Jen nemá číslo.