Padesátý šestý zápis do deníčku

Můj psaný vlog

Vlogy jsou nejspíš pořád populární. Ale ten já nenatočím — na to jsem příliš velký introvert, i když s duší extroverta. Jenže jako správná spisovatelka jsem si řekla, že si takový vlog můžu napsat. Pro sebe. I pro vás, co zrovna čtete. Takže jdeme na to — můj psaný vlog právě začíná.

Mobil s budíkem zvoní v 6:30. Chytám ho do ruky a posouvám upozornění na 6:45. V tom lepším případě vstávám v sedm a jdu se podívat, jestli někdo nezaspal. Ale jsou to moje šikulky — všichni jsou vzhůru a chystají si snídani. Já nachystám svačiny a odprovodím je ke dveřím.

To je ten lepší scénář. Ten horší? Posunu upozornění, ale pak budík vypnu a spím dál. Tak do devíti. Většinou když píšu do noci. Naštěstí mám děti už dost velké — i tu svačinu si udělají a vědí, že nemá smysl mě budit. Vstanu, rozhlídnu se po bytě s menší výčitkou, že jsem ráno nevstala s nimi.

Můj den ovšem nezačíná probuzením, ale kávou v kuchyni. Koukám na špinavé nádobí od snídaně, prohlásím to za bordel a jdu to uklidit do myčky. Otřu linku — a hned se mi kafe pije lépe. Tady nastává moment, kdy plánuju den a další scény rozepsané knihy. Něco vymyslím, ale nakonec to stejně dopadne jinak.

Dopiju kafe, dám si sprchu a vařím hned další. Přesouvám se do obýváku, kde mám svůj pracovní koutek. Stůl, notebook, židle na kolečkách — to mi stačí ke spokojenosti při mé tvorbě. A to kafe s elektronkou. Otevřu noťas, textový soubor a pokračuju v příběhu. Milionkrát čtu, co jsem napsala. Mažu. Píšu. Dokud není jedna scéna perfektní. A už vymýšlím návaznost.

Asi za dvě až čtyři hodinky mám napsanou jednu celou kapitolu. Záleží, jak mi fungují mozkové závity. Jestli jsem v manické fázi, nebo v nějakém středu mezi. V depresi jen spím. Nebo napíšu max. deníček. Takže když se daří — mám kapitolu. A je třeba vařit oběd.

Jak já to nesnáším. Ale musím dělat i jiné věci, ne jen to, co mě baví. Když se staráte o rodinu a domácnost přes dvacet let, už z toho není radost. Jen povinnost. Takže uvařím — většinou nějakou omáčku s masem a rýži k tomu. To jedí všichni a mám klid. Nebo hodím na gril plátky masa s bramborovou kaší. Moc se s tím už nepárám. Hlavní, že se najedí.

Vařím jen pro ně. Já to nejím. Jím málo. A když už, tak později — třeba vajíčka, sýry, tousty. Něco rychlého si zobnu. Někdy si s nimi dám na večeři pizzu. Tohle bych měla změnit. A snažila jsem se. Ale mě ani to jídlo nebaví. Ovšem už mám zase plán, že si to nastavím jinak. Možná to konečně vyjde. Protože mám tak zpomalený metabolismus, že i když nejím, kila se drží.

No nic. Po obědě nastává dětem odpočinek — počítače, mobily, nebo jdou ven či na kroužky. A já zpět k psaní. Vlastně se opakuje to, co dopoledne. Až do večeře.

Po večeři jsem většinou s dcerkou. Uklízím kuchyň a vše, co je třeba. Povídáme si o všem možném. Hlavně se dohadujeme, jestli je lepší Shein nebo Temu. Nesnáším Temu. Proč? To nevím. Hihi. Dlouho nám ten rozhovor nevydrží — ona má už na telefonu svoje kamarádky. Kluci paří hry. Já jsem out.

Jak všechno poklidím a rozebereme s dcerkou, co je třeba, jdu si většinou lehnout. Popadnu mobil a studuju. Učím se o tom, co píšu, abych mohla rozvíjet svůj příběh v knize. Když jsem psala Černého anděla, studovala jsem bakalářské práce o druhé světové válce. Teď píšu o narcistické povaze s psychopatickými sklony — a tak studuju psychologii a vybrané materiály o narcismu.

Ono psát knihu, která má něco odrážet, není jen o fantazii. No a tak se učím a učím — až u toho usnu. Probudím se jak kdy. Někdy klidně i v deset. Zkontroluju děti, ujistím se, že se osprchovaly, mají vše do školy, a řeknu jim dobrou noc.

No a já? Klasika. Uvařit kafe, směr obývák a psaní. Aspoň jednu kapitolu dám vždycky.

Tady jsem popsala takový základní den spisovatelky jako jsem já. Ale samozřejmě jsou i jiné dny. Dny, kdy je tady Jirka — a to jdeme ven se projít, nakoupit, nebo si odskočíme do sauny. Někdy jdu navštívit dopoledne svou jedinou kamarádku Jarku. Někdy si i zacvičím. Je to různé. Ale většinu týdne? Jen píšu, vařím, uklízím, vzdělávám se — a zase píšu.