Padesátý sedmý zápis do deníčku

Bez emocí

Včera se mě známý zeptal, jak jsem si užila sluníčkový víkend. A já teď přemýšlím… užila jsem si ho vůbec?

Odpověděla jsem jednoduše: uklízela jsem, vařila, odpočívala a psala. Byla jsem doma sama. Ani Jirka tu tentokrát nebyl. Děti byly s ním, u něj v bytě. Jako bychom byli zase od sebe. Ale chtěly se tam po dlouhé době podívat — tak proč ne.

Je zvláštní být zpět s exmanželem. Dvě domácnosti. Dva světy. Naštěstí uklízím jen v jednom. Hihi.

Takže ano — víkend jsem strávila sama se sebou. Ve svém tempu. Ve své pohodě. Přesně tak, jak jsem si to naplánovala.

A pak jsem se zastavila. Zamyslela se. Jaké mám vlastně pocity?

Žádné.

Jsem bez emocí. Jen další fáze. Ale možná právě tahle je ta nejhorší. Někdo by si možná přál, aby mu bylo všechno jedno. Aby nic neřešil. Ale tohle není ono, je to úplná prázdnota.

Jsem jako stroj. Tělo bez duše. Necítím radost. Necítím smutek. Necítím nic. Jako bych byla mrtvá. A všechno kolem mě jsou jen kulisy.

Možná necítím nic. Ale i to je pocit, který si zaslouží být zapsán. Svět se kvůli tomu nezastaví — jen se na chvíli ztiší. Jako by mi dával prostor… jen chvíli být ještě blíž sobě. I když je to téměř nesnesitelné.