Padesátý pátý zápis do deníčku

Víkendové uvědomění

Snažila jsem se zase trochu víc žít. Ne nijak okázale. Jen tak… zkusit to. Procházka s Jirkou městem. Řekla jsem mu, co jsem psala v pátek do deníčku—že mi chybí životní elán. Že bych někam zašla, ale naše město je mrtvé. Kromě hokeje žádná akce. Aspoň ne tenhle víkend. On zas o své atletice. Jeho hlavní téma. A pak už jsme jen tak filozofovali o životě. Byla to fakt pěkná procházka. Bez cíle. Ale s obsahem.

Pak rybářské závody synů. Pár hodin u vody bez záběru. Ale aspoň jiná činnost. Večer karty. Pár kol jsem i vyhrála. Malé vítězství. Ale moje.

V neděli odpoledne Jirka s dětmi odjeli na chatu k jeho rodičům. Já se pustila do úklidu. Ale nakonec jsem to vzdala. Uklidila jsem povrchově. Z nutnosti. Sedla k počítači. A začala psát.

Prvně jen tak na zkoušku. Až jsem do dneška napsala šest kapitol nové knihy.

To je důkaz. Že jsem životní elán neztratila. Jen ho přeformulovala. Do něčeho, co mě opravdu baví. A naplňuje. Do psaní.

A tak jsem ten víkend neprožila velkolepě. Ale prožila jsem ho. Ne jako událost, která se zapisuje do kalendáře. Spíš jako tiché přiblížení. K sobě. K tomu, co mě drží nad hladinou, i když se kolem nic neděje.

Po tomhle víkendu jsem si uvědomila, že už jsem v jiné etapě života. Můj životní elán se neukazuje v akcích. Ale v tom, že píšu. Nebo jen sedím v klidu. A vím, že to stačí.