Padesátý osmý zápis do deníčku

Vítej zpět a brzo vypadni!

Koukám na blikající kurzor. Přemlouvám se k první větě. Fáze necítění je pryč. Ta odporná prázdnota, co se nedá popsat – i když jsem se o to pokusila minule. Měla bych být vděčná. Ale s bipolárkou nikdy nejsem úplně venku. Dělá si, co chce. A teď se rozhodla, že mi nadělí další depku.

Není extrémní. Ale ráno to vypadalo zle. Brečím nad každou blbostí. Tělo mě neposlouchá. Přemlouvám se k obyčejnostem. Trvalo mi přes hodinu vstát z postele. Ne že bych nechtěla. Ono to prostě nešlo.

Sedím na posteli. Dívám se do zrcadla na skříni. Mluvím k sobě: "Tak pojď. Vstaň. Zvládneš to." Slzy tečou. A vy vidíte problém i v tom zajít si na záchod. Není to lenost. Je to zatmění mysli. Všechno se zdá zbytečné. Hlavně já.

Hlavou mi běží milion myšlenek. Povinnosti dne. A já se propadám hlouběji do beznaděje, že to nezvládnu. Ale nakonec jsem vstala. Moje malé vítězství dne. Vzala jsem si léky. Trochu se mi ulevilo.

Jenže se bojím. Co přijde dál? Jak dlouho to bude trvat? Píšu, dokud to jde. Ale na knihu dnes nemám ani pomyšlení. A nejhorší je ta frustrace. Že si říkám, že i ta nová kniha je k ničemu. Že já jsem k ničemu.

Není to sebelítost. Je to jako by mě ovládal někdo jiný. Našeptává mi jen černé scénáře.

Vím, že je to jen nemoc. Blbá nemoc. A tahle fáze skončí. To je jediná myšlenka, která mě drží. Že snad brzo skončí. Že přijde fáze, kdy mi bude zase nejlíp. A v tom úseku stihnu všechno, co si naplánuju.

Takže… vítej zpět, depko. Ale brzo vypadni.