Padesátý druhý zápis do deníčku

Možná se zblázním...hihi

Dnes jsem se vrátila zpět. Pročetla pár starších deníčků, jako bych listovala vlastními sedimenty. Vrstvy času, otisky nálad, drobné záchvěvy, které tehdy vypadaly jako konec světa, a teď jsou jen jemné šrámy v papíru. Našla jsem trosky. Ale i sílu. Sílu, která se neprojevuje v gestech, ale v tom, že jsem vůbec psala. Dva a půl měsíce psaní, a už se tu vystřídaly všechny mé známé tváře: deprese, hypomanie, mánie s insomnií jako třešnička na dortu. Třešnička, která se nehodí k žádnému dortu, ale přesto tam sedí. Snad už skončila. I když ten spánek nespánek, to je kapitola sama pro sebe. Jako by se tělo snažilo usnout, ale duše pořád běží maraton.

Nevím, co přijde teď. Mám divný pocit, že to nebude žádná z klasických fází bipolárky. Možná už se opravdu zblázním. Hihi. Snad ne. Ten smích je tenký, skoro jako prasklina ve skle. Včera jsem psala, že jsem se konečně vyspala. Dnes v noci jsem v jednu ráno vařila hovězí guláš bez tlakového hrnce. Maso se dusilo pomalu, jako moje myšlenky. Celou noc o zábavu postaráno. Pak dvě hodiny spánku a začal ranní cvrkot. Svačiny, děti, ve dveřích "pa". Jako by se den rozběhl bez varování. Spánek je pro mě luxusní zboží. Nedostupné, vzácné, skoro jako šaty, které si zkouším jen ve snu.

Sedla jsem k počítači a psala Černého anděla. Novou knihu. Není autobiografická, a právě proto si na ní testuju, co ve mně jako spisovatelce vlastně je. Jako bych si zkoušela nový hlas, ale pořád zůstávala sama sebou. A musím říct: za mě dobrý. Pak hodinka spánku. A už zase píšu. Když ne knihu, tak deníček. Psaní je moje dýchání. A jsem zvědavá, co přinese dnešní noc. A ještě víc zítřek. Bláznovství? Depku? Nebo aspoň chvilku klid?