Padesátý devátý zápis do deníčku

Malé vítězství

Moje dny jsou teď o jediném: udržet se. Zachovat klid. Zvládnout aspoň to základní. A to se mi daří. Plním, co je třeba. Díky Jirkovi jsem o víkendu dokonce vyšla ven — procházky, které bych sama nezvládla.

Ale přepadly mě myšlenky, které nechci mít. Myšlenky na alkohol. Napadlo mě, jestli by nebylo jednodušší tu depku prostě upít. Nikdy jsem nebyla alkoholička. Ale najednou se vkrádají: "Tak se prostě opij. Už je mi všechno jedno. Hlavně, že otupím tu svini."

A pak si říkám: bude mi všechno jedno. Občas mi bude blbě. Ale zvládnu to líp. Tohle je přesně ten moment, kdy mozek v depresi začne šílet. Tlačí mě do extrému. Do sebezničení.

Naštěstí alkohol moc nemusím. Nejsem abstinent, na akcích se většinou zliju. Ale na žal jsem pila snad jednou. A dopadlo to mizerně. Na chvíli se člověk opravdu otupí. Zdá se, že je všechno snesitelnější. Ale výsledek je o to horší.

Možná je tohle moje malé vítězství. Ne v tom, že se cítím špatně. Ale v tom, že se nenechám stáhnout. Že i když mě to láká k otupení, k útěku, k zapomnění — zůstávám. Zůstávám tady. V té bolesti. V té přítomnosti, která je teď nesnesitelná. Ale já ji zase přežiju.