Padesátý čtvrtý zápis do deníčku

Krize čtyřicátnice

Dneska jsem se zastavila. Ne kvůli bolesti zad, ne kvůli dětem, ne kvůli městu, kde chcípnul pes. Zastavila jsem se kvůli sobě. Kvůli tomu, co se ve mně hýbe, i když to není vidět.

Každý den je překvapením. Ne v událostech, ale v náladách. Ráno nevím, kdo se probudí. Kolik verzí mě se vystřídá, než padne večer. A přesto je to všechno… nudné. V porovnání s tím, co jsem žila. Jak jsem žila. Jak jsem byla. Aktivní. Silná. Bojovná i klidná. Vařila jsem s láskou. Teď vařím z nutnosti. Tehdy jsem se smála. Teď se směju, když se to hodí. Tehdy jsem byla matka na plný úvazek. Teď se děti obstarají téměř samy. A já? Já píšu.

Psaní je jediný elán, co mi zbyl. A někdy si říkám není to málo? 

Ale otázka by měla znít jinak: Jsem takhle spokojená?

Měla bych být. Mám čtyři zdravé děti. Mám vztah s exmanželem, který funguje. Mám klid. Můžu psát kdy chci. Co víc si přát? Nic. A přesto… něco chybí. Vím co. Ale neumím to přesně pojmenovat. Řekla bych jednoduše: životní elán. Chuť dělat věci. Jako dřív.

Umím to svádět na všechno. Na město. Na děti. Na léky. Na nemoc. Na věk. Na krizi čtyřicátnice. Výmluvy. Lidské. Ale vím, že to není v žádné z nich. Je to ve mně.

A tak si to píšu sem. Do deníčku. Abych se přestala vymlouvat. Abych se začala dívat pod povrch. Protože tam někde, pod tím vším, jsem pořád já. Ta, co žila. Ta, co se nebojí podívat do hloubky.