Osmnáctý zápis do deníčku

Živote už dost!

Je neděle večer. Víkend se rozplynul jako mlha, která se ráno tváří nevinně, ale večer zanechá chlad.

 O víkendu jsem zůstala sama. Sama se sebou. Sama se svými chutěmi, myšlenkami, očekáváním klidu. Sobota začala jako slib. Slib, že si dopřeju. Že konečně vypnu. Že budu jen já, moje kniha, moje ticho.

V obchodě jsem nešla podle hladu. Šla jsem podle touhy. Touhy po útěše. Krokety. Smažák. Zmrzlina. Olivy. Korbačíky. Tatarka. Sladká tečka. Slaná tečka. Tečka za tečkou. Jako bych si chtěla vytvořit malý rituál: psaní a zobání. Ticho a já.

Jenže místo klidu přišlo hltání. Zmrzlina, pak slané, pak zase sladké. Psaní se prolínalo s nutkavou potřebou něco do sebe ládovat. Jako by každé slovo potřebovalo sousto. Jako by každá věta byla podmíněná chutí. Jako by moje duše potřebovala být něčím zaplněná, protože jinak by se rozpadla.

A tak jsem jedla. Psala. Jedla. Psala. Až do hluboké noci, kdy se tělo začalo bouřit. Žaludek křičel, ale já ho umlčela dalším kafem. Psaní mě drželo. Jídlo mě drželo. Ale já jsem se rozpadala.

Nad ránem jsem zaklapla noťas a šla do kuchyně. Tam to přišlo. Ten hlas. Ten vnitřní soudce. "Co jsi to udělala? Jaké jsi prase." A s tím hlasem přišlo uvědomění.

Já vlastně nejím z hladu. Už dlouho ne. Jím z emocí. Jím, když píšu. Jím, když cítím. Jím, když se snažím necítit.

A pak to slovo. Emoční jedení. Zaslechla jsem ho kdysi. Ale dnes se mi vrylo pod kůži jako tetování, které jsem si nevybrala.

Začala jsem hledat. Číst. Ptát se. Trpím tím? Je to nemoc? Je to volání o pomoc? Nevím. Ale vím, že to není jen o jídle. Je to o mně. O tom, co se snažím zaplnit. O tom, co mi chybí. O tom, co mě bolí. O tom, co se snažím přehlušit.

A možná… možná je tohle začátek. Ne obviňování. Ale pochopení. Možná nejím, protože mám hlad. Možná jím, protože toužím být nasycená jinak. Možná je čas přestat se trestat. Možná je čas začít se ptát.

Proto to píšu sem. Proto to dávám ven. Možná tohle někdo zná. Možná někdo ví, jak s tím pracovat. Možná nejsem jediná, koho emoce ovládají jako loutku.

Bohužel jsem ovlivněná emocemi až moc. Je to moje temná stránka. Moje diagnóza. Moje stinné já, které si občas semnou dělá, co chce.

Ale že mě dožene až sem? Až k emočnímu jedení? To snad už ne!

Říkám si: Živote, už dost. Už jsi mi nadělil příliš. Už mě nezkoušej dál. Už mě nech chvíli jen být.

Dnes ráno jsem se probudila s těžkou hlavou. Ne z jídla. Ne z víkendu. Ale z myšlenek. Z toho, co se ve mně děje. Z toho, co se děje se mnou.

Mám bipolární afektivní poruchu. Není to nálepka. Je to realita. Je to jako žít na houpačce, která se nikdy nezastaví. Jednou jsem nahoře – plná energie, nápadů, euforie. A pak přijde pád. Ticho. Tma. Únava, která se nedá vyspat.

A právě v těchto chvílích… V těch propadech… V těch dnech, kdy se svět zdá příliš hlasitý nebo příliš prázdný… Přichází zřejmě emoční jedení.

Jídlo se stává kotvou. Něčím, co mě na chvíli uzemní. Něčím, co mě obejme, když se cítím sama. Něčím, co mě potěší, když nic jiného nedává smysl.

Ale je to klam. Je to jako přikrývka, která zahřeje jen na chvíli. A pak zůstane jen výčitka. A prázdnota. A pocit, že jsem selhala.

Vím, že moje porucha ovlivňuje moje vnímání. Moje chutě. Moje impulzy.

Vím, že když jsem v hypománii, jím málo.

Jsem plná nápadů, nepotřebuji jídlo.

Ale když přijde deprese…

Jím, abych necítila. Jím, abych přežila.

A pak se to spojí. Emoce. Jídlo. Bipolární cyklus. A já se v tom ztratím.

Ale dnes… Dnes to chci vidět jinak. Ne jako selhání. Ale jako signál.

Jako zprávu od těla, od duše. Že něco potřebuju. Že něco chybí. Že něco bolí.

Možná je čas přestat se trestat. Možná je čas začít se ptát: Co mi to jídlo říká? Co mi říká moje porucha? Co mi říká moje srdce?

Dnes jsem si udělala čaj. Bez cukru. Bez výčitek. A napsala jsem tohle. Protože psaní je taky lék. A možná… možná je tohle další krok. Krok k sobě.