Osmdesátý zápis do deníčku

Jen tak se vypsat

Dneska se ve mně všechno přelévá jako voda v rozbouřené sklenici. Emoce se mnou lomcují, i když je to spíš tichý smutek s občasnými záblesky něčeho, co neumím úplně pojmenovat. Chvíli sedím a mám pocit, že jsem neschopná, že se mi do ničeho nechce, že jsem zase uvízla v té známé mlze. A pak najednou přijde malý záblesk — třeba když vidím, že jsou se mnou děti rády. I když jen na chvilku, než si zase jdou po svých, na okamžik mě to zahřeje.

Pak se smutek vrátí, dokud si nesednu k notebooku. Jakmile začnu psát, objeví se další světélko. Dnes se mi povedlo napsat pár napínavých kapitol nového rukopisu a na chvíli jsem si připadala schopná, živá, přítomná. Teď píšu tenhle deník, než přijde Jirka a společně oslavíme synův svátek. Budu muset vykouzlit úsměv a rodinnou atmosféru. Vlastně se na to i těším, ale smutek je dneska pořád o krok přede mnou.

Možná to bude den o umění přetvářky. A možná se ta nálada nakonec překlopí — u bipolárky se to nedá nikdy úplně odhadnout. Jediné, co vím jistě, je, že vyhoření pomalu opadá. I když se mi pořád nic nechce, v hlavě už se objevují plány. Čekají na svou chvíli a vždycky mě trochu vytáhnou nahoru. Plánuju a plánuju… a dnes jsem dokonce jeden z těch plánů zrealizovala. Po sto letech jsem uklidila kumbál. Byl tam pořádný chaos, ale teď z něj je slušná šatna. A to mě zvedlo o další kousek.

Tenhle deník možná nedává moc smysl, ale vypsala jsem se. A někdy je to to jediné, co člověk potřebuje.