Osmdesátý třetí zápis do deníčku

Bez minulosti

Poslední dny jsou zvláštní. Ne špatné — spíš jiné. Najednou se mi přestaly slévat v jeden dlouhý, šedý pruh. Každý den má svůj vlastní tvar, vlastní malý odstín. Je to dobré znamení, cítím to. A přesto ve chvílích, kdy mám volno, sedím a nevím, co se sebou. Jako bych se teprve učila, co s prostorem, který není zaplněný povinnostmi nebo myšlenkami, které mě dřív dusily.

Napadlo mě, že bych mohla psát deníčky častěji. Jenže pak přijde ta známá otázka: O čem pořád psát? Můj život je teď vlastně docela nudný. A možná je to v pořádku. Kromě mingles s Jirkou a mých nekonečných bojů s hubnutím se toho moc neděje. Jídelníček jsem upravila a jde to poznat — mám dole asi dvě kila. Jen to cvičení… to je zatím tragédie. Vymyslím tisíc důvodů, proč zrovna dnes necvičit, a když už se k tomu dokopu, skončí to jednou sérií dřepů a pár poskoky. A tím to hasne. Cvičení je momentálně můj největší propadák.

Minulý týden jsem ale udělala něco, co mě vytrhlo ze stereotypu — jela jsem za ségrou. Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily o všem možném, jen ne o minulosti. To bylo… zvláštní. Osvobozující. Naše rozhovory se většinou stočí k dětství, k těm starým ranám, které se pořád někde ozývají. Tentokrát ne. Nevím, jestli to bylo přirozené, nebo jsme se obě jen dobře hlídaly. Občas mi téma minulosti naskočilo, ale nechala jsem ho být. Nevyslovila jsem ho. Možná to měla stejně i ona. Každopádně to byla návštěva, kterou si ráda zopakuju.

A je vlastně zvláštní, že pokaždé, když si sednu k notebooku s pocitem, že nemám o čem psát, témata se nakonec objeví sama. Možná právě o tom deníčky jsou — sednout si, nadechnout se a nechat věci vyplout. Psát, i když nevím. Vypsat se, i když netuším z čeho.