Osmdesátý šestý zápis do deníčku

Před nástupem

Dnes to ve mně znovu prasklo. Jako kdyby se nade mnou zavřela klec a já zůstala uvězněná ve vlastním těle, bez spánku, bez klidu, jen s temnotou, která se mi lepí na paty. Nespavost mě už týdny obrušuje do matného stínu sebe sama a deprese se rozlévá všude, kam se podívám. Je to jako padat do černé díry, která nemá dno — jen ticho, tíhu a pocit, že světlo je někde strašně daleko.

Dnes ráno jsem stála před směšně jednoduchým rozhodnutím: vrátit se do postele, nebo se donutit napsat pár řádků. A tak tu sedím, ruce se mi třesou a oči pálí, ale píšu. Možná naposledy předtím, než nastoupím do nemocnice na psychiatrii. Čeká mě terapie, úprava léků, nový režim… a já doufám, že mě to znovu poskládá dohromady. Tenhle temný stav už mě drtí víc, než dokážu unést.

Je zvláštní, jak mě to pořád stresuje — jako kdybych tam šla poprvé, i když ten prostor znám až příliš dobře. A přesto vím, že to potřebuju. Potřebuju znovu najít rytmus dne, naučit se spát, mluvit nahlas o tom, co mě tíží, a dát bipolárce hranice, aby mě nepřeválcovala.

Chci věřit, že se vrátím k psaní. Ke knihám, k deníčkům, k maličkostem, které mi dřív dělaly radost a teď mě jen pálí na dotek. Beru si s sebou noťas — ne proto, že bych věřila, že budu psát každý den, ale protože je to moje kotva. Představa, že bych mohla zachytit aspoň pár slov, mě drží nad vodou, i když se to teď zdá jako sci‑fi.

Už jen to, že píšu dnes, je pro mě nadlidský výkon. Myšlenky mi utíkají, ruce vibrují a slzy se derou ven, aniž bych je stihla zastavit. Pro dnešek je to víc než dost. Jdu se zase složit do postele, i když vím, že mě tam ta tíha bude čekat. Ale aspoň jsem to dnes nevzdala úplně.