Osmdesátý sedmý zápis do deníčku

Den první

Je ráno a první noc po včerejším přijetí mám za sebou. Na tabuli jsem napsaná na nějakou ranní aktivitu, ale nějakým záhadným způsobem jim tam nechybím. A možná je to tak dobře. Nevylezu z pokoje, necítím se na žádné "bláznovství".

Skupinové terapii s psychologem se ale nevyhnu — a vlastně ani nechci. Kvůli tomu jsem tady. Abych se konečně poskládala a nastavila si nějaký rytmus, který mě udrží nad vodou.

Myslela jsem, že notebook ani nevytáhnu, ale mám chvilku do snídaně, tak si sem zapisuju pár řádků, než to všechno zase vyšumí. Je mi na nic. Mám na pokoji dvě ženské, naštěstí zítra odcházejí, tak si snad na chvíli vydechnu, než mi sem někoho dalšího přidělí.

Ale to nejdůležitější — poprvé po dlouhé době jsem spala. Nevím, jestli mi dali nějaký driák, a je mi to jedno. Hlavně že jsem konečně spala.

Snídaně se blíží, tak zavírám notebook. Snad večer dopíšu pokračování.

Od snídaně až k večeři, kterou stejně nejím, takže jsem hladová — ale to se vlastně hodí k mému redukčnímu plánu. Teď zase ležím v posteli s notebookem, i když podmínky jsou… řekněme náročné. Ty dvě ženské mají věci rozházené všude, stůl úplně obsazený. Jednu noc to ještě přežiju, hihi.

První den se tu vlastně nic zásadního nedělo. Možná proto, že jsem se ho snažila prospat. Na skupině jsem jen poslouchala příběhy ostatních a mapovala terén. Tenhle režim znám až moc dobře, ale stejně se cítím zvláštně. Držím si odstup.

Občas si zajdu na cigáro, i když normálně kouřím jen elektronku. Tady to jinak nejde. Tady znamená balkon automaticky kafe a cigaretu. A přesně tam teď mířím.

Končím dnešní zápis z prvního dne. Jdu se zasmradět tou hnusnou cigaretou.