Osmdesátý první zápis do deníčku

Zoo Tycon

Dnes jsem poprvé zažila zvláštní moment — ne to spontánní nutkání psát, ale myšlenku měla bych napsat deník. Překvapilo mě to. Vždycky jsem si myslela, že psaní deníčku ke mně přijde samo, bez zaváhání, jako přirozený výdech. A najednou povinnost. Jako by mě někdo jemně postrčil: "Tak už piš." Jenže psaní pro mě nikdy nebyla povinnost. Je to radost. Úleva. Místo, kde se nadechnu. A možná právě proto mě ten pocit tak zarazil.

Možná za to může to, že jsem se poslední dny vrátila o dvacet let zpátky. Stáhla jsem si do počítače starou hru Zoo Tycoon — a upřímně, je to zábava, až se směju sama sobě. Najednou úplně chápu svoje děti, když se ponoří do svých her, které jsou proti té mojí staré vykopávce o světelné roky dál. Ale já jsem teď dva dny úplně ulítla. Ale je to dobře. Nemůžu pořád jen psát a psát. Dobrá kniha potřebuje čas, aby se nadechla. Tak jí ho dávám.

Vytrhla jsem se z reality všedního dne a po dvaceti letech zase pařím na kompu. Ale není to jen o hře. Jsem teď víc s Jirkou, víc doma, víc s dětmi. A hlavně — zase mám ten svůj elán. Konečně. Sice skoro nespím, ale děkuju za tu energii - hypomanii, která se mnou teď cloumá. Po dlouhých měsících ničeho zase cítím naplno. A modlím se, ať to vydrží co nejdéle.