Osmdesátý pátý zápis do deníčku

Zase ta mrcha

Další probdělá noc zamnou. Už ani nedokážu spočítat, kolikátá v řadě to je. Nespavost se mě drží jako stín, který se odmítá odlepit, a já cítím, jak mi pomalu rozleptává nervy i poslední zbytky energie. Tělo je unavené, hlava těžká a duše jakoby bez barvy.

Navíc se o mě pokouší ta mrcha depka. Včera jsem celý den jenom brečela. Nešlo to zastavit. Každá maličkost mě rozložila, jako bych byla ze skla. Cítila jsem se úplně neschopná, paralyzovaná, mimo provoz. A dnes je to podobné — sedím tu, trochu v háji, a snažím se psaním rozptýlit ty chmurné myšlenky, které se na mě lepí. Jde to těžko. Slova se mi pletou, myšlenky se vracejí do stejného kruhu a úleva pořád nepřichází. Jen ticho, únava a zvláštní prázdnota, která se rozlévá všude kolem.

Přesto mám pocit, že je dobré to sem napsat. I když to nepřináší okamžitou úlevu, aspoň to dává tvar tomu, co se ve mně děje. Možná je to malý krok, ale je to krok. A někde uvnitř doufám, že se ten tlak jednou uvolní, že přijde noc, ve které se mi podaří usnout, a den, který nebude celý o slzách. Dnes to ještě není, ale píšu — protože nechci zůstat jen v té tmě.