Osmdesátý osmý zápis do deníčku

Den druhý

Mohlo by se zdát, že mám o čem psát, ale pobyt na psychiatrii je vlastně zvláštně jednotvárný. Budím se kolem šesté, tělo ještě napůl v noci, hlava unavená. V sedm si sednu na balkon s kávou a cigaretou a na chvíli mám pocit, že svět stojí.

Vizita je rutina. Doktorovi jen zopakuju, že je mi pořád mizerně, a on mi s tou svojí typickou jistotou řekne, že to chce čas, že se to spraví. Někdy mám pocit, že ta věta visí ve vzduchu už roky.

Dnes jsem se konečně dočkala — mám pokoj sama pro sebe. Ticho, které jsem potřebovala. Můžu psát, můžu dospávat všechny ty týdny, kdy jsem skoro nespala. Uvidím, co přinesou další dny. Možná se na skupině jednou i rozpovídám, i když nevím o čem. Pořád je to dokola: buď jsem úplně na dně, nebo přehnaně veselá. A mluvit o cizích problémech se mi moc nechce. Ale člověka to nakonec stejně nějak strhne, tak uvidíme.

Zatím jsem ráda, že jsem zavřená ve svém malém pokojíčku a vylézám jen pro kafe, jídlo, léky a terapie. Stejně jako včera si beru hrnek a mířím na balkon. Má být nějaká relaxace, ale necítím se na to. Jsem tak unavená, že skoro usínám i při psaní těchhle pár řádků.

Tak dopiju, dokouřím… a nechám se na chvíli zmizet do spánku. Aspoň do večeře.