Osmdesátý druhý zápis do deníčku

Mingles

Fíha… když jsem dnes otevřela deníček, skoro mě zamrazilo, kolik času už uplynulo od posledního zápisu. Ne že by se nic nedělo. Naopak — dělo se toho tolik, že jsem si od psaní musela dát pauzu. Potřebovala jsem být chvíli jen se sebou, s dětmi, s Jirkou. Potřebovala jsem dýchat jinak než přes slova.

S Jirkou jsme teď spolu často. A přitom pořád každý trochu sám. On tomu říká mingles. Moderní slovo pro vztah, který se nesnaží být ani tradiční, ani volný. Jen tak existuje mezi námi. Někdy mi to připadá jako svoboda. Jindy jako nejistota, která se mi usadí někde pod hrudní kostí a nechce se hnout. Ptám se sama sebe, jestli mi to takhle vyhovuje. Jestli v tom umím být celá. Jestli v tom umím být já.

Náš rytmus je zvláštní: jeden víkend je s děti, další víkend semnou. Přes týden se potkáváme tak obden, někdy u mě přespí, někdy se jen obejmeme mezi dveřmi. Je to křehké, ale zatím funkční. A já se učím přijímat, že některé věci se prostě nedají urychlit. Že odpovědi přijdou až časem.

Do toho všeho řeším moje tělo. Můj největší protivník i největší učitel. Trpím nechutenstvím, mám odpor k jídlu, únava, zpomalený metabolismus. Člověk by řekl, že když nejí, tak hubne — ale moje tělo si to vyložilo úplně jinak. Drží si každou kalorii jako poslední jistotu. A já cítím, jak mi chybí síla, živiny, energie. Jak se mi dny slévají do sebe, protože nemám z čeho brát.

A tak stojím na začátku nové cesty. Ne k hubnutí, ale k sobě. K tomu, abych se naučila jíst. Opravdu jíst. Dát tělu to, co potřebuje, i když se mi nechce. Vrátit mu důvěru, kterou jsem mu vzala.