Osmdesátý devátý zápis do deníčku

Den třetí

Dnes konečně sedím pohodlně u stolu, v tichém pokoji, a mám chvíli jen pro sebe. Je to poprvé za celý den, kdy cítím, že se můžu opravdu soustředit. Léky ve mně pořád tvoří nějaký zvláštní koktejl — raději ani nechci vědět jaký. Jen vím, že po nich přichází otupělost a tlak 50/70, ze kterého se celá třesu.

Ráno jsem zvládla rutinu: snídani, vizitu… a skupinové procházce jsem se díky tomu tlaku úspěšně vyhnula. Zatím mě to netrápí. Nemám potřebu se socializovat, i když vím, že bych asi měla. Jenže teď na to nemám sílu. Ale bojím se abych se doma zase neuzavřela do sebe.

Jsou svátky, takže tu režim neběží naplno. Všechno se rozjede až v úterý. A nejspíš mi přibude i spolubydlící. Snad to bude někdo, s kým půjde aspoň trochu mluvit. Lidé tu většinou přicházejí v těžkých depresích — pláčou, než se otevřou, nebo jsou zalezlí ve svém tichu, tak jako já.

Píšu teď, když čekám na návštěvu svých milovaných synů. Aspoň malý kousek radosti a rozptýlení, než přijde večeře… která tu stojí za hovno a podává se už před pátou.

Ale musím říct jedno: mám tu klid. Hlava je vypnutá. Problémy se spánkem zmizely. A tak jen tiše čekám, jaké budou další dny.