Osmdesátý čtvrtý zápis do deníčku

Úsporný režim

Je hluboká noc a já zase nemůžu spát. Ležím v posteli, ale hlava běží dál — od starých vzpomínek až po budoucnost, která je tak vzdálená, že ji ani nevidím. Převracím se ze strany na stranu a čekám, kdy se mysl konečně unaví. Většinou se to stane až nad ránem, takže si dopřeju dvě hodiny spánku, než přijde čas budit děti do školy. Aspoň pro ten pocit, že jsem fungující matka. Nebo spíš spolehlivý budík.

Jinak jsem teď skoro nepoužitelná. Den zvládám na autopilota: ranní buzení, úplně základní úklid, oběd, večeře, krátká cesta do obchodu a zpět. Všechno ostatní odkládám, protože na to prostě nemám.

Moje bipolárka na mě pokaždé zaútočí jinak a dokazuje mi jasně svou převahu. Když to není deprese ani přestřelená energie, je to nespavost a emoční prázdno. I tenhle zápis píšu letargicky.

A přesto vím, že ráno zase vstanu. Ne proto, že bych měla energii, ale protože ten rytmus mě drží nad vodou. Trochu spánku, pár povinností, pár kroků vpřed. Tento zápis je kratičký, ale stačí k tomu, abych si připomněla, že tu pořád jsem — tiše, pomalu, na úsporný režim, ale stále v pohybu.