Jedenáctý zápis do deníčku

Online seznamování na vlastní kůži

Sedmnáct let jsem žila v bublině. Bez průvanu, bez výhledu. Jen já, on, děti, rutina. Až když ta bublina praskla, zjistila jsem, že jsem vlastně sama. Ne osamělá — ale nepropojená. S jednou opravdovou kamarádkou, dvěma sourozenci, čtyřmi úžasnými dětmi… a mužem, který se stal spíš přítelem než partnerem. Skvělý člověk, ale náš svět se rozešel. A já už nechci žít jen v jeho světě. Potřebuji svůj. Ten, co dýchá i mimo.

A tak ho tvořím. Napsala jsem knihu. Píšu druhou. Pomáhám, naslouchám, tvořím. Jsem svobodná. Vděčná. Ale někde uvnitř… prázdná. Po rozvodu jsem si říkala, že mi to takhle stačí. Sama se sebou, s tou hrstkou nejbližších. Ale byla to jen hra na spokojenost. Rok jsem si to namlouvala.

Zkusila jsem seznamku. Jednu schůzku. Fajn večer, ale bez propojení. Zklamala jsem ho. Zklamala sebe. Zavřela jsem tu kapitolu dřív, než se vůbec rozepsala. Ale čas běžel. A moje přesvědčení, že mi samotné stačí, začalo slábnout. Touha po spojenci sílila. Ne po někom, kdo mě bude chtít jen jako sexuální objekt nebo pro pár vzájemných chvil rozptýlení venku. Ale po někom, kdo mě uvidí celou. Kdo bude chtít být vedle mě, ne jen se mnou.

Chci vztah. Opravdový. S respektem. S vědomím. S láskou, která není jen slovo. Ale jak ho najít, když jsem byla tolik let izolovaná? Když neznám lidi, nemám kam jít, a tohle město spí hlubokým spánkem?

Online seznamka. Jasná volba. Možná i poslední. A tak jsem se pustila do světa, který je nový, neznámý, trochu děsivý… ale možná právě tam čeká někdo, kdo mě uvidí. Kdo mě pozná. Kdo se nezalekne mé hloubky.

Padla otázka: jakou seznamku vybrat? Placenou, neplacenou, Facebook? Nakonec vyhrála ta placená. Protože přece — kdo si zaplatí, myslí to vážně. Taková blbost! Naivní představa, že peníze filtrují úmysly. Že za poplatek dostanu zralé duše místo lovců. Ale i tam se skrývají masky. Jen lépe upravené profily, lepší fotky, sofistikovanější fráze. Ale pořád jen hra. A já už nechci hrát.

Další pokus. Tentokrát neplacená seznamka. Tam jsem to zkoušela poprvé. Říkala jsem si — možná bez poplatku, ale s větší lehkostí. Jenže přišlo další zklamání. Nerozumím tomu. Proč lidé lezou na seznamku, když se vlastně nechtějí seznamovat? Jen si něco dokazují. Sbírají uznání. Potvrzení, že jejich "nádobíčko" je v pořádku. A já? Já jsem tam byla celá. Se vším, co mám. S duší na dlani. A místo spojení přišla jen další zeď.

V tom všem chaosu nevyžádaných zpráv… Občas se objevil záblesk. Jako by to někdo mohl myslet vážně. A možná i myslel. Ale takzvaná chemie se nekonala. A bez ní to prostě nejde. Stále jsem na seznamce. Stále věřím v jehlu v kupce sena. Dokonce se možná už i našla. Hned na začátku. Ale zavrhla jsem ji sama. Tím starým známým, co šeptá: "Když se otevřeš, zraní tě. A kdo ví, o co mu vlastně jde." A já tomu věřila.

Po pár schůzkách jsem se otrkala. Začala jsem chápat, že v online seznamování se hlásá autenticita — ale málokdo ji umí nosit. Já ano. A vím, že je cenná. Jenže já už nestojím o přetvářku. Těch jsem měla v životě dost. Už dost rolí jsem si prošla. Teď jsem tady já. Bez filtru. Bez scénáře. Bez masky.

A dnes… Dnes jsem se znovu potkala s mužem, kterého jsem poznala hned na začátku svého prvního pokusu o seznámení. V době, kdy jsem ještě neměla jasno. Kdy jsem se teprve učila být sama sebou. Tenkrát jsme se minuli. Možná jsme se neviděli dost jasně. Možná jsme se potkali příliš brzy. Ale dnes… dnes to bylo jiné. Dnes jsem tam byla já. Ta, která už ví, co chce. Ta, která už ví, kdo je.

A tak jsme si dnes sedli. Jiní než tehdy. On klidnější. Já celistvější. Už jsem se neptala, jestli se mu líbím. Ptala jsem se sama sebe, jestli s ním dýchám. A víš co? Dýchala jsem. Bez tlaku. Bez očekávání. Jen tak. A to je možná ten začátek, který jsem tehdy nedokázala uchopit.

Tenkrát jsem byla plná otázek. Dnes jsem plná odpovědí. Tenkrát jsem se snažila zapadnout. Dnes už vím, že se nechci ztratit. Tenkrát jsem hledala potvrzení. Dnes hledám spojení.

Seděli jsme naproti sobě. A mezi námi nebyla hra. Byla tam přítomnost. Byla tam zvědavost. A možná i něco víc. Něco, co se nedá pojmenovat, ale dá se cítit.

Možná to není láska. Možná to není osud. Ale je to začátek. A já jsem připravená ho nechat růst. Bez scénáře. Bez očekávání. Jen tak. Protože právě tak se rodí to opravdové.