Dvanáctý zápis do deníčku

Sedmnáctiletá bublina

Je neděle, těsně před půlnocí. Ten čas, kdy se víkend pomalu rozplývá do vzpomínek a já sedím s hlavou plnou pocitů. Tentokrát to nebyla samota, která by mi šeptala do ucha. Tentokrát jsem byla s někým. S Michalem.

Majday. Hudba, lidé, světla, smích. A on vedle mě. Třetí schůzka. Třetí pokus nechat někoho nahlédnout za oponu. Nešlo o to, jestli se líbíme. Šlo o to, jestli mu dovolím poznat mě takovou, jaká jsem. Bez filtrů. Bez scénáře.

A někde mezi tím, jak jsme se smáli, jak jsme mlčeli, jak jsme se dívali na svět kolem sebe — se ve mně něco rozhodovalo. Ne o něm. O mně. O tom, jestli si dovolím být poznaná. Jestli si dovolím být zranitelná. Jestli si dovolím doufat.

Zjistila jsem, že máme s Michalem dost společného. Podobný pohled na svět, na vztahy, na to, co je v životě důležité. Tancovali jsme s chutí — na hity, které známe nazpaměť, i na ty nové, které se teprve učíme milovat. Smáli jsme se, plánovali další akci, jako by to bylo samozřejmé. Jako by tohle spojení mělo pokračování.

Ale i přes to všechno... Zůstávají signály. Nenápadné, ale přítomné. Ty, které mě drží zpátky. Nutí mě být na pozoru. Ne proto, že bych mu nevěřila. Ale proto, že už znám ten pocit, kdy se člověk nechá unést a pak se ztratí sám sobě.

Je to zvláštní tanec. Mezi souzněním a pochybností. Mezi touhou otevřít se a potřebou chránit se.

Ale stalo se to znova. Nejen ten známý pocit nejistoty, ale i zesilující jistota, že v mém srdci není tolik volného prostoru, jak se už rok snažím sama sebe přesvědčit. Není to poprvé. A bojím se, že to nebude ani naposledy.

Psala jsem o té sedmnáctileté bublině. O iluzi, která mě obklopovala jako ochranný obal. A když praskla, ukázala mi něco, co jsem dlouho nechtěla vidět — že chci žít. Že chci být milovaná. A milovat. Víc, než je možná bezpečné. Víc, než je rozumné. Víc, než je možné.

A právě tahle touha mě drží zpátky. Ne před Michalem. Ale před sebou samou. Protože vím, že dokud se ta bublina úplně nerozplyne, budu pořád hledat někoho, kdo ji připomíná. A ne někoho, kdo je skutečně tady.

Otázka zní: co když ji chci zpět?

Tu bublinu. Ale ne takovou, jaká byla. Ne statickou, ne čekající na prasknutí. Chci ji jinou. Lehčí. Volně poletující. Takovou, která nebude jen odkládat bolest na později, ale bude žít. Se mnou. Pro mě.

Možná je na čase to konečně rozseknout. Už dost trápení. Už dost schůzek ze seznamek, které ubližují oběma stranám. Teď stojím před rozhodnutím. Jednou provždy. A jsem tak ztracená. Ale možná právě v tom ztracení je začátek. Možná právě tam se rodí nový prostor — ne pro další bublinu, ale pro skutečný dech.

Vím, že o vylepšení té bubliny nestojím sama. Že nejsem jediná, kdo ji nechce zpět jen jako vzpomínku, ale jako nový tvar. Lehčí, svobodnější, opravdovější.

A víš... ta bublina, o které píšu, není jen sen nebo vzpomínka. Je to sedmnáct let manželství. Sedmnáct let života, který měl své výšky i pády, ale byl mým světem. A teď se vznáší otázka, která mě pálí víc než všechny ostatní: co když je tu možnost návratu?

Ne k tomu, co bylo. Ale k tomu, co by mohlo být. Jinému. Otevřenějšímu. Pravdivějšímu. Co když ta bublina nemusí znovu prasknout, ale může se proměnit? Co když už nechci hledat nové začátky, ale dát šanci tomu, co mě formovalo?

Je to těžké. Protože návrat není jen rozhodnutí. Je to odvaha. Je to víra, že oba jsme se změnili. Že to, co nás kdysi zlomilo, nás teď může spojit jinak. A přesto... jsem ztracená. Protože nevím, jestli je to touha po minulosti, nebo naděje na budoucnost.