Dvacátý zápis do deníčku

Pořádek doma. Pořádek v hlavě.

Dvě věci. Pořádek doma. Pořádek v hlavě. Tak obyčejné. A přitom v sobě nesou celý vesmír. Včera jsem se propadala do prázdna. Nechtělo se mi vstát. Jít. Být. Byt se rozpadal pod tíhou neuklizených věcí a nevyřčených myšlenek. Myslela jsem, že ten stav zůstane. Usadí se jako prach na poličkách, které už nikdo neotírá. Ale stačila jedna noc. Jedno vyspání. Bez psaní. Bez hledání slov. Bez ponocování. A chaos ztratil sílu.

Ráno. Hrnek kávy. Hořkost na jazyku. Spoušť v očích. Byt vypadal jako bitevní pole. Všude rozházené věci. Jako kdyby se včera odehrála revoluce. A já? Zoufalá. Ztracená. "Tohle snad nikdy nedám dohromady," šeptala jsem. Ale pak se v hlavě rozsvítila vzpomínka. Pomodoro. Technika, která mi kdysi zachránila duši. 25 minut práce. 5 minut oddechu. Jako dech. Nadechni se. Ponoř se. Vydechni. Znovu.

Začala jsem. Ne s vervou. Ale s pokorou. Malý krok je krok. Utřený stůl je vítězství. A ono to šlo. Pomalu. Rytmicky. Jako tanec mezi prachem a vzpomínkami. Z běžného úklidu se stala generálka. Byt začal dýchat. Stěny se narovnaly. Vzduch se pročistil. Jen dětské pokoje zůstaly nedotčené. Tam vládne jiný řád. Řád fantazie, chaosu a svobody. Tam zasahuji jen tehdy, když i hračky prosí o milost.

V pauzách jsem si lokla studeného kafe. A přemýšlela. O budoucnosti. O něm. O nás. Můj bývalý muž. Rozvedli jsme se, abychom se mohli znovu najít. Po roce budujeme nový vztah. Novou přítomnost. Novou budoucnost. A já se ptám: vrátí se? Vrátíme se? Ale pak si uvědomím — jsme jiní. Vyzrálejší. Silnější. Umíme být sami. Ale spolu je to... hezčí. Jemnější. Plnější.

Dnes jsem uklízela. Doma. V hlavě. V srdci. V každé pauze jsem si rovnávala myšlenky jako knihy na polici. V mé druhé knize se objevuje i on. Náš příběh. Jak jsme se potkali. Ztratili. Našli. Tentokrát to není návrat. Je to nový začátek. Ne z nutnosti. Ne ze zvyku. Ale z poznání, že spolu jsme celiství.

Pořádek je fajn. Škoda, že k němu vede tak otravná cesta. Ale dnes ta cesta stála za to. Protože někdy je třeba uklidit nejen prach, ale i pochybnosti. A právě dnes jsem si znovu připomněla, jak i obyčejný den může být plný zvratů, emocí a tichých vítězství. A když se večer podívám na svůj byt, na svůj život, na své srdce — vidím, že všechno začíná být na svém místě.