Dvacátý třetí zápis do deníčku

Sebepochvala a jiné revoluce

Dnes jsem se ponořila do své práce. Ne do té, která se jen tváří jako psaní příběhů. Ale do té, která vzdělává. Otevírá. Proměňuje. Tři malé certifikáty dnes přistály do mého života jako drobné medaile na duši. A jeden větší kurz — ten, který mě denně učí psát srdcem — snad dokončím už pozítří. Mám ze sebe radost. A říkám to nahlas. Protože v dospělosti už málokdo přijde a řekne: "Jsem na tebe pyšný." Tak to říkám sama sobě. S úctou. S láskou. S vědomím, že to není jen o papíru, ale o dopadu.

Sebepochvala. Slovo, které zní jako slabost. Ale je to síla. Vyrůstali jsme v systémech, kde chvála přicházela zvenčí — od učitelů, rodičů, partnerů. A když se vytratila, zůstalo ticho. Jenže dospělost je jiná. V ní už málokdo přijde a řekne: "Vidím, co všechno zvládáš. Jsi dobrá." A tak se to musíme naučit sami. Ne jako narcistní gesto. Ale jako akt uznání. Jako potvrzení, že naše úsilí má váhu. Že jsme na cestě. Že rosteme.

Psychologové mluví o vnitřním dítěti. O té části nás, která stále čeká na pochvalu. Na pohlazení. Na uznání. A když si ho nedáme sami, zůstává hladové. Já ho dnes nakrmila. Řekla jsem mu: "Vidím tě. Děláš, co můžeš. A to je víc než dost."

A víš co? Cítila jsem, jak se něco ve mně uvolnilo. Jak se místo tlaku objevila hrdost. Jak se místo pochybností objevila jistota. A to je ten motor, který mě žene dál.

Vidím to. Vidím návštěvnost webu. Vidím přečtené deníky. Vidím emaily, které přicházejí jako tiché poděkování. Vidím práci, která se už teď chystá na celý příští rok. A cítím, že to má smysl. Nejen pro mě. Ale i pro vás.

Píšu otevřeně. Upřímně. Bez zbytečných oklik. Můj život se vine dál za dvěma knihami, které čekají na své světlo. A já jsem se rozhodla, že nebudu jen hrdinkou příběhu, který končí poslední kapitolou. Budu pokračovat. Denně. V deníku. V myšlenkách. Ve vzpomínkách. V tom, co cítím a co žiju.

Protože i já jsem se kdysi ptala: "Jak se asi daří těm hrdinům dál?" "Překonali to?" "Nebo si to nesou dál jako tichý stín?" A tak píšu. Abych odpověděla. Sobě. Vám. Světu.

A právě dnes, mezi řádky práce, psaní a vzdělávání, se odehrál ještě jeden příběh. Ten domácí. Ten tichý. Ten, který se nepublikuje, ale žije. Dnes jsme byli zase všichni spolu. Já, Jirka, děti. Velký nákup. Velké vaření. Velká příprava svačin do práce. Na povrchu to vypadalo jako návrat k normálu. Ale pod tím vším se tiše ozývala otázka: "Co jsme si za ten rok vlastně zvykli mít?"

Roční svoboda. Samostatné bydlení. Ticho, které nebylo prázdné, ale svobodné. Návyky, které jsme si vytvořili, a které nám teď budou chybět. Rozvod přinesl nečekané benefity. Ale i prostor. Prostor poznat sebe. A přesto — nebo právě proto — víme, že hodnota být spolu je vyšší. Cennější. Ne proto, že je to lehké. Ale protože je to opravdové.

Dnes jsme se dívali na sebe jinak. Ne jako na pár, který se snaží přežít. Ale jako na dva lidi, kteří si vědomě volí být spolu. S obavami. S láskou. S vírou, že to zvládneme.

"Řekla jsem si: Jsem na sebe pyšná. A to je revoluce."

Dospělost je zvláštní období. Často plné výkonu, ale málo uznání. A tak jsem se to naučila jinak. Sama sobě jsem dnes řekla: "Jsem na tebe pyšná." Ne jako gesto pýchy. Ale jako lék. Jako uznání, které jsem si dlouho odpírala.

Sebepochvala není slabost. Je to síla. Je to způsob, jak nakrmit své vnitřní dítě, které stále čeká, že někdo přijde a řekne: "Vidím tě. Děláš, co můžeš." A tak jsem to udělala já. Sama sobě.

Cítila jsem, jak se místo tlaku objevila hrdost. Jak se místo pochybností objevila jistota. A to je ten motor, který mě žene dál.

PS:

"Roční svoboda mě naučila, kdo jsem."

Rozvod není jen konec. Je to prostor. Prostor poznat sebe. Ten rok, kdy jsem byla sama, mi dal ticho. Ale ne prázdné. Svobodné. Naučila jsem se vařit jen pro děti. Spát bez výčitek. Mít ráno bez kompromisů.

A teď jsme zpět. Já, Jirka, děti. Ale nejsme stejní. Jsme vědomější. Jsme ti, kteří si zvolili být spolu. Ne z nutnosti. Ale z odvahy.

Rozvod mi dal dar: poznat, že být sama není selhání. Je to fáze. A návrat není krok zpět. Je to nový začátek.

"Píšu, protože chci vědět, jak se hrdinům daří dál."

Deník není jen papír. Je to prostor, kde se potkávám sama se sebou. Píšu, protože chci rozumět. Sobě. Světu. Vám.

Každý zápis je jako kapitola, která nekončí. Je to odpověď na otázku: "Překonali to?" A já říkám: "Ano. Ale ne bez bolesti. Ne bez následků."

Psaní mě uzdravuje. Uklidňuje. Učí mě být pravdivá. A tak píšu dál. Protože i hrdinové potřebují pokračování.