Dvacátý šestý zápis do deníčku

Bipolárka je někdy moje alibi. A to je teprve průser.

Miniserie o mé bipolárce - třetí díl

Znáte ty články "Jak za týden shodit deset kilo"? Jasně že znáte. Vyskakují na mě ze všech stran jako reklamy na štěstí, co slibují ráj za cenu hladovky. A dneska? Dneska jsem se na sebe podívala do zrcadla a řekla si jediné: Do prdele.

Sebrala jsem všechnu odvahu světa. Tu, co se sbírá po kouskách ze dna duše. Stoupla jsem si na tu prokletou váhu. A ona? Jako by se mi vysmála. Ukázala číslo, které tam snad ani být nemůže. Devadesát. Devadesát kilo. To není jen číslo. To je facka. To je výsměch všem mým snahám, všem mým výmluvám, všem mým "zítra začnu".

Mohla bych to svádět. Na léky. Na emoční jedení. Na depresi, která mě dusí a nutí zajídat slzy. Mohla bych říct, že za to může bipolárka. Že mě střídavě nechává hladovět a pak sežrat celý svět. Ale víte co? Dneska to na ni nesvedu. Dneska si to vezmu na sebe. Bez obalu. Bez omluvy.

Moje břicho vypadá jako den před porodem. Jenže tam není dítě. Jen hora sádla, co si staví trůn z mých výmluv. Obličej se mi vypnul tak, že mám botox zadarmo. A druhá brada? Ta už si žádá občanku. Neříkám o sobě, že jsem ošklivá. Ale poprvé v životě jsem se styděla jít na koupaliště. A nešla jsem. A to bolí víc než špeky.

Tohle nejsem já. Nikdy jsem neřešila, jestli mám špek dva nebo pět. Ale dneska mě to pálí. A víte proč? Protože problém není váha. Problém je disciplína.

S bipolárkou je to jako s rozbitým kompasem. Přijde hypomanie, rozjede plán, všechno ví, všechno zvládne. A pak přijde depka. A sejme mě dřív, než stihnu udělat první krok.

Včera jsem psala o lécích. Pomáhají. Ale nejsou všemocné. Bez režimu, bez terapie, bez vůle… jsou jen tichým šepotem v bouři.

Tenhle zápis není o tom, že jsem se "vyžrala". Je o tom, že se na nemoc dá krásně vymlouvat. Bipolárka je někdy moje alibi. A to je teprve průser.

Nejsem tlustá kvůli bipolárce. Jsem tlustá, protože jsou prázdniny, nechce se mi vařit, jím hovadiny a každou si obhajuju tím, že jsem nemocná. Že mám depku. Že nemám depku. Že za to můžou léky. No to určitě.

Můžu si za to sama. A tak je čas se zvednout. Začíná školní rok. Moje děti jsou mi inspirací. Ne kvůli tomu, jak vypadají. Ale kvůli tomu, jak jdou. Jak se snaží. Jak věří.

Ráno budíček. Procházka. Jídla bez hovadin. A díky Jirkovi běhání na stadioně. Ne kvůli postavě. Ale kvůli sobě.

Tak jo. Začínám na devadesáti kilech. A za týden? Uvidíme. Snad ne sto. Ale i kdyby — půjdu dál.

Na jakoukoliv nemoc se můžeme vymlouvat. Ano, můžeme být na tom zle. Můžeme být omezení. Ale pamatujte, jak se jmenuje moje první kniha: Můžu být zničená. Ale ne poražená!

Přidá se někdo ke mně? Hubneme do zimního kabátu? Ne kvůli číslům. Ale kvůli sobě.