Dvacátý sedmý zápis do deníčku

Zničená, ale psaním živá 

Ticho. Rozléhá se po bytě jako ozvěna minulosti, co se nikdy úplně nevytratila. Sedím u počítače. Píšu další kapitolu své druhé knihy: "Můžu být zničená. Ale pořád živá!" A znovu se nořím do temnoty, kterou jsem si myslela, že už znám. Jenže temnota je jako moře — nikdy nemá jen jednu hloubku. Má nové tváře. Nové stíny. Nové rány.

Myslela jsem, že první kniha bude nejtěžší. Zpověď přeživšího násilí. Zpověď systému, který nechrání. Paměť se bránila. Mozek vymazal nejhorší scény. Částečná amnézie jako štít. Ale já ho musela prorazit. Musela si vzpomenout. Musela se znovu zranit, abych mohla psát pravdu.

U první knihy "Můžu být zničená. Ale ne poražená!" mi pomáhala psycholožka. Terapie. Techniky. Slzy. A přesto jsem ji napsala. S vírou, že pomůže. A ona už pomáhá. I když je teprve v rukou nakladatele. Můj příběh už zasáhl a pomohl nejedné duši.

Ale druhá kniha… Ta mě nutí stát zase tváří v tvář minulosti. Kdy jsem se z dítěte musela stát ženou. Rychle. Bez varování. Bez návodu.

Dnes jsem psala kapitolu, kde jsem byla znovu na dně. Pod palbou manipulace. A pak to přišlo. Strach. Hrůza. Zjištění. Co se mi to v životě stalo? Jak jsem to mohla ustát? A proč se to stále opakovalo?

Chvilka naděje. A pak pád. Zase. Znovu. Jako nekonečný cyklus: Zvednutí. Facka. Zvednutí. Facka.

Tohle není běžný nezdar. Tohle není o tom, že se mi dneska nepovedl koláč. Tohle je o přežití. O tom, že jsem se znovu a znovu musela rozhodnout: Buď se zvednu. Nebo skončím.

A dnes? Dnes jsem se skoro nezvedla. Dnes jsem se bála. Přestala jsem psát knihu. Otevřela jsem deník. A šla se z toho vypsat. Protože jinak bych se ztratila.

Dnes přiznávám slabost. Dnes jsem se nechala unést do temných míst myšlenek "co kdyby". Co kdyby se to zase stalo? Co kdyby přišlo něco, co mě už definitivně zlomí? Co kdyby se ze mě stala navždy poražená?

Odporné myšlenky. Jako jedovaté šlahouny, co se mi omotávají kolem krku. A já je musím setřást. Musím. Protože už nechci žít ve strachu.

Učím se žít přítomností. Ale psaní mě vrací do minulosti. A dnes mě poprvé dohnala budoucnost. A já se jí bála.

Ale když se na ni podívám očima přítomnosti… Měla by být klidná. Měla by být moje. Měla by být bezpečná.

Mám jasno. Vím, co chci. Žiju tím, co je. Ne tím, co bylo. Ne tím, co bude.

Ale když vidím, jak můj život běžel až doteď… Těžko se mi věří, že teď už bude jen klid. Umím se zvednout. Ale už nechci. Už mě to nebaví. Chci prostě jen žít.

A tak žiju. Píšu. Pomáhám. A to mě žene dál. Pryč od dnešních myšlenek. Pryč od strachu.

Dnes jsem si dovolila být slabá. Dovolila jsem si bát se. Dovolila jsem si zastavit. A taky jsem si dovolila psát. A to je moje síla.

Možná se zítra zase zvednu. Možná ne. Protože někdy rozhoduje bipolárka. Někdy rozhoduje tělo, které se bojí zvednout telefon. Někdy rozhoduje hlava, která se bojí vyjít ven.

Agorafobie. Telefobie. Bipolární propady. To jsou moje kulisy. A přesto se snažím hrát hlavní roli.

Dnes jsem se nechala stáhnout. Ale neztratila jsem se. Protože dokud píšu, dýchám. A dokud dýchám, žiju. A dokud žiju, mám co říct.

Tak to říkám. Pro sebe. Pro vás. A pro tu holku v sobě, která se nikdy vzdát nechtěla. A nikdy nevzdá.

I když má někdy strach z budoucnosti. I když má někdy strach z vlastního mozku. I když má někdy strach z obyčejného zvonění telefonu.

Jsem zničená. Ale ne poražená. Jsem zničená. Ale pořád živá. A to je víc, než jsem si kdy myslela, že budu.