Dvacátý pátý zápis do deníčku

Léky místo palačinek

Miniserie o mé bipolárce - druhý díl

Dnes ráno vonělo jako domov. Děti se smály, palačinky mizely z talířů rychleji než jsem je stíhala otáčet. Já nesnídám. Už roky. Pokud nejsem zrovna v hotelu s nápisem "All inclusive", kde si dovolím vystoupit ze své rutiny. Ale jednu snídani mám každý den. Nezbytnou. Rituální. Káva. Voda. Hromádka léků. Moje all inclusive přežití.

Tímto zápisem navazuji na miniserii o mojí bipolárce. O tom, jak se žije, když duše tančí mezi sluncem a stínem. Minulost — jak jsem k ní přišla, jak se prvně projevila — je v mé druhé knize Můžu být zničená. Ale pořád živá!, kterou stále skládám jako puzzle z pocitů.

Tady, v deníčku, píšu o přítomnosti. O tom, jak se držím nad vodou.

💊 Léky nejsou slabost. Jsou rámec.

Snídám léky. Ne proto, abych byla někdo jiný. Ale proto, že chci být víc sama sebou.

Stabilizátory nálady mi dávají mantinely, ve kterých se můžu pohybovat bez strachu, že se ztratím. Antidepresiva mi pomáhají zvednout víčka, když je svět těžký. Antipsychotika — moje vnitřní brzda. Zabijáci mánie, ale i strážci mého psaní. Pomáhají mi přetvořit chaos v umění. A nezbláznit se z toho.

Léky nemoc neléčí. Ale mírní výkyvy. Z výšek, kde se cítím jako nadčlověk, do hlubin, kde se bojím i dýchat. Snaží se mě udržet ve středu. Ne vždy to jde.

🏖️ Deprese nečeká na vhodný moment.

Vzpomínáte na zápis o Mallorce? A ještě nějaký předtím? Psala jsem o diagnóze jen mezi řádky. Tehdy jsem neprožívala nejšťastnější chvíle. Deprese si nevybírá. Je jí jedno, že jste na dovolené. Že máte slunce v očích a moře v nohách. Přijde. Sedne si vedle vás. Mlčí. Tíží.

Léky nejsou kouzelná pilulka. Nefungují tak, že si je dám — a je klid. Jen je to mírnější. Zvládnutelnější.

⚡ Hypománie jako dar i past

Už to nejsou manické ataky, kdy dělám milion věcí a cítím se jako bohyně všech projektů najednou . Jsou to hypomanické stavy. Kreativní. Plné energie. Hypománie mi dává energii, nápady, chuť tvořit. Ale už vím, že to není jen dar. Je to fáze, kterou musím hlídat, protože když jí nechám volný průběh, může mě pohltit víc, než je zdravé.

🧘‍♀️ Cíl? Remise. Ale za jakou cenu?

Remise — stav, kdy jsem bez výkyvů. V normálu. Spíš trochu v otupělosti. Jako když se svět ztiší až moc.

Už roky se snažím do té fáze dojít. Zatím marně. Ale nevzdávám to.

Snídám léky. Obědvám léky. Večeřím léky. Za pět let jsem si zvykla. A teprve je to necelý rok co jsem nemoc opravdu přijala.

✍️ Slova jako lék

Pomohlo mi psaní. Tvůrčí. Syrové. Moje. Pomohlo mi dokončení první knihy, kterou jsem psala roky. Až teď je před svým vydáním. A já? Jsem pořád zničená. Ale neporažená a živá. A to je víc, než jsem si kdy dokázala představit.