Dvacátý osmý zápis do deníčku

Když se mrtvola rozhodne žít

Nedávno jsem psala o výmluvách. O tom, jak jsem si svou bipolárku občas hýčkala jako omluvenku z vlastního života. Jak jsem se vyžrala na devadesát kilo, ne z hladu, ale z prázdnoty. A dnes… dnes je můj zlomový den. Ne ten, co se slibuje do kalendáře, ale ten, co se vynoří z hlubin, když už dál nejde jen přežívat.

Dlouho jsem žila v noci. Den byl jen kulisou, ve které jsem se pohybovala jako stín. Děti, domácnost, první kafe po vyplazení z postele — to bylo jediné, co drželo nějaký tvar. Jinak jsem se rozpadala. Spala jsem, jedla jsem, psala jsem. Psala jsem do brzkých ranních hodin, jako bych se snažila vypsat ze všeho, co mě dusilo. A pak jsem se zavřela. Doslova. Doma. V sobě. Až se ze mě stala chodící mrtvola, která se bála světa za dveřmi.

Agorafobie. Slovo, které zní jako diagnóza, ale ve skutečnosti je to tichý, neviditelný teror. Nejde jen o strach z prostoru nebo lidí. Je to strach z toho, že nebude kam utéct, když se spustí panika. Že se zhroutím uprostřed ulice, že se ztrapním, že mě pohltí svět, který už neumím ovládat.

A tak jsem se naučila žít ve stínu. Doma. V bezpečí. Ale ne úplně. Někdy jsem musela ven — kvůli dětem, kvůli povinnostem, kvůli životu, který se nedá úplně vypnout. Ale pokaždé to bylo jako projít minovým polem. Srdce mi bušilo, ruce se potily, oči hledaly únikovou cestu. I krátká cesta do obchodu se proměnila v boj o přežití.

Občas jsem se podívala z okna. Ne jako vězeň, ale jako někdo, kdo si není jistý, jestli za těmi dveřmi ještě existuje svět, který by mě přijal. Kdo si není jistý, jestli má dost sil na to, se mu znovu postavit.

Ale pak přišlo léto. A s ním něco jako touha. Touha po změně, po vzduchu, po životě. Sedla jsem si na lavičku. Jen na pár minut. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce se třásly, ale zůstala jsem. Druhý den jsem obešla dům. Malý kruh, ale pro mě to byl maraton. Pak jsem šla nakoupit. Sama. Bez doprovodu. A pak dovolená. Cizí místo, cizí lidé, ale já jsem to zvládla. A nakonec i seznamky. Pár schůzek, pár nervů, ale i pár úsměvů. Pomalu jsem se vracela k sobě. Ne jako někdo, kdo se uzdravil. Ale jako někdo, kdo se rozhodl žít.

Dnes jsem vzala papír. Ale ne jako obvykle — ne na poznámky ke knize, ne na další noční výlevy, které končily v mlze únavy a neklidu. Tentokrát jsem psala jinak. Psala jsem plán. Psala jsem řád. Psala jsem nový rámec svého života, který už nebude jen o přežívání mezi kávou, povinnostmi a psaním do brzkých ranních hodin.

Ten papír nebyl jen seznamem úkolů. Byl to manifest. Budíček v sedm. Ne proto, že musím, ale protože chci začít den vědomě. Procházka — i kdyby jen kolem bloku, i kdyby s třesem v rukou, ale ven. Práce — ne jako nutnost, ale jako prostor, kde můžu tvořit, kde můžu být užitečná. Domácnost — ne jako nekonečný kolotoč, ale jako místo, které si zaslouží péči stejně jako já. Cvičení — ne kvůli kilům, ale kvůli síle. Kvůli tomu, abych cítila, že moje tělo je živé. Relax — ne jako útěk, ale jako odměna. A večerka — ne jako konec dne, ale jako začátek respektu k sobě.

Tenhle režim není trest. Není to diktát. Je to důkaz. Důkaz, že si zasloužím péči. Že si zasloužím strukturu, která mě podrží, když moje hlava začne klopýtat. Že si zasloužím být živá. Ne jen přežívat. Ne jen se plazit z postele, vypít kafe a čekat, až den skončí.

Dnes je můj zlomový den. A tentokrát to není fráze, kterou si napíšu do deníčku a zapomenu. Je to rozhodnutí. Je to začátek. Je to nový školní rok pro mé děti — a nový životní rok pro mě. A i když vím, že přijdou dny, kdy se budu chtít vrátit zpět do noci, do pohodlí chaosu, ten papír mi připomene, proč jsem začala.

Začala jsem, protože jsem si to zasloužila. A protože už nechci být jen stínem.

Zlomový den je jen začátek. Skutečná výzva přichází až potom. A já to vím. Znám ten cyklus. Znám tu hru, kterou se mnou moje bipolárka hraje.

Přijde fáze, kdy se všechno zpomalí. Kdy se ráno stane bojem. Kdy i zvednout hrnek s kávou bude připadat jako výstup na horu. Depresivní fáze není jen smutek. Je to prázdnota, která se rozlévá jako inkoust do vody. Je to ticho, které křičí. Je to pocit, že i dýchání je moc náročné.

Ale tentokrát budu připravená.

Můj režim není jen plán. Je to záchranná síť. Budíček mi připomene, že den začal. Že jsem tu. Že mám tělo, které se může hýbat, i když se mu nechce. Procházka mi připomene, že svět venku existuje. Že vzduch voní jinak ráno než večer. Práce mi dá smysl, i když ho zrovna necítím. A večerka mi řekne: stačilo. Odpočiň.

A pak přijde druhá strana. Hypomanie.

Ta mě nenechá spát. Ta mě přesvědčí, že můžu všechno. Že nepotřebuju jíst, že nepotřebuju odpočívat, že můžu psát deset hodin v kuse a ještě stihnout reorganizovat celý byt. Je to euforie, která se tváří jako dar, ale je to past.

Tentokrát ji poznám. Tentokrát ji nebudu vítat jako inspiraci, ale jako signál. Když se rozběhnu moc rychle, zpomalím. Když budu chtít psát celou noc, zavřu notebook. Když budu mít chuť mluvit bez přestávky, půjdu do ticha.

Mám plán. Mám režim. Ale hlavně — mám sebe.

A i když vím, že přijdou dny, kdy se budu třást, kdy budu chtít všechno zahodit, kdy se mi bude zdát, že to nemá smysl… budu si připomínat, že už jsem jednou začala. A že začít znovu není slabost. Je to síla.

Nezastavitelná. I když se třesu.