Dvacátý druhý zápis do deníčku

Už nejsme ex

Je za mnou víkend, který měl být jen prodloužený. Ale stal se prodloužením něčeho mnohem hlubšího.

Strávila jsem ho s exmanželem. S tím, se kterým jsme si už jednou řekli sbohem. A teď jsme si jeli říct možná znovu. Ne kvůli dětem. Ne kvůli minulosti. Ale kvůli tomu, co se děje, když se dva lidé po letech podívají jeden druhému do očí a zjistí, že tam pořád něco je.

Vydávám další deníček. Pro sebe. Pro vás. Pro všechny, kdo ví, že vztahy nejsou rovnice, ale spíš tanec na mokré dlažbě. A že někdy stačí víkend, aby se člověk rozhodl znovu obout boty a jít. Jinak. Pomaleji. Ale srdcem.

Luhačovice. Město, kde se nám vzpomínky lepí na podrážky jako listí v říjnu. Známé zvuky, známé vůně, stejné lavičky. Ale tentokrát jiná energie. Ne nostalgie. Ne sentiment. Spíš klid. Ticho, které nebolí. Ticho, které dává prostor.

Nepřijeli jsme se líbat pod kolonádu. Nepřijeli jsme se hádat o minulost. Přijeli jsme si říct pravdu. Bez obalu. Bez výčitek. Jen fakta. Pocity. Touhy. Obavy. Seděli jsme na té staré lavičce, kde jsme se kdysi dohadovali o tom, kdo má pravdu. Tentokrát jsme ji nehledali. Jen jsme ji nechali být. A ona přišla sama.

Přes den procházky, večer bary. Ne jako dva zamilovaní puberťáci. Ale jako dva dospělí, co se znají sedmnáct let a přesto se učí znovu číst mezi řádky. Pozorovali jsme se. Vnímali, co se změnilo. Co zůstalo. Co jsme si za ten rok od rozvodu vzali a co jsme nechali ležet v prachu.

Jsou věci, které se nedají popsat. Jen prožít. A tenhle víkend byl jednou z nich. Cítila jsem, že oba chceme, aby to dopadlo. Ne kvůli dětem. Ne kvůli minulosti. Ale kvůli tomu, co jsme cítili právě tam – v přítomném okamžiku, mezi dezertem a posledním douškem vína.

Rozhodli jsme se jít do toho znovu. Ale jinak. Ne jako manželé, co se snaží opravit starý dům, kde to táhne okny a stropy se bortí pod tíhou kompromisů. Ale jako dva lidé, co staví nový. Z nových cihel. Z respektu. Z přijetí. Z odvahy být zranitelní.

Probrali jsme každý detail. Víme, že to nebude jednoduché. Ale víme, že to chceme. Ne návrat. Ale začátek. Ne oprava. Ale stavba. A tentokrát bez plánů, bez architektů. Jen srdcem. A s humorem, co nás drží nad vodou, i když zrovna prší dovnitř.

Cestou z Luhačovic jsme jeli jako pár. S úsměvem. S láskou. A hlavně s respektem k sobě. Ten, který nám tolik chyběl.

Dohodli jsme se, že tento týden bude Jirka bydlet u mě. V našem původně společném bytě. Zase jako rodina. Se všemi povinnostmi i radostmi.

Máme za sebou první den. A všechno funguje podle představ. Ale dnes jsme si přiznali, že máme strach. Strach, že se to podělá. Že to zabředne do starých kolejí.

Ale ten strach je zároveň důkaz. Důkaz, že nám na tom záleží. Že oba stojíme o to, aby to bylo jiné. Ne návrat. Ale pokračování.

Bez scénáře. Bez jistot. Ale srdcem.