Dvacátý devátý zápis do deníčku

Když vás podceňují, usmívejte se. Právě jste získali výhodu.

Dnes mě napadlo podělit se s vámi o jednu myšlenku. O podcenění. Usmívám se. Ne proto, že bych nevěděla, co si o mně myslí. Ale právě proto. Podcenění je tichý dar. Nečekají nic. A já jim ukážu všechno.

Nejsem tichá poznámka na okraji. Nejsem stín, co se dá přehlédnout. Jsem hlas, co se naučil mluvit i přes třes. Jsem tělo, co se zvedlo ze dna tolikrát, že už si tam umí rozsvítit. Ne proto, že bych chtěla padat. Ale protože jsem pokaždé našla něco, co se dá vzít s sebou nahoru. Odvahu. Hrdost. Pravdu. Ne tu, co se nosí na tričku. Ale tu, co se rodí ve chvílích, kdy nikdo nevidí.

Podcenění bolí. Je to pohled, co tě míjí. Je to věta, co tě zmenší. Je to ticho, když čekáš uznání, a ono nepřijde. Ale horší než být podceňovaná druhými? Podceňovat sama sebe.

Ten vnitřní hlas, co šeptá: "Stejně to nedáš." Tváří se jako realista. Ale je to jen strach. Strach, co se schovává za logiku. Co ti říká, že se chráníš, ale ve skutečnosti tě drží zpátky.

Kolikrát jsem si sama stála v cestě. Kolikrát jsem se snažila být menší, než jsem. Abych nezacláněla. Abych nezklamala. A hlavně — abych nezklamala sebe.

Ale pak se něco změnilo. Ne naráz. Pomalu. Jako když se ráno plíží do pokoje skrz zatažené závěsy. Začala jsem psát. Mluvit. Dýchat. A hlavně — věřit. Ne v dokonalost. Ale v pravdivost. V to, že i když se třesu, jdu dál. Že i když se bojím, nezůstávám stát.

A dnes? Dnes se nezastavuju, abych slavila. Zastavuju se, abych si to uvědomila. Že to, co jsem podepsala, není jen smlouva k vydání knihy. Je to otisk důvěry. Důvěry, kterou jsem si dlouho neuměla dát sama. Ale někdo ji ve mně viděl. Ne přes masky. Ne přes výkony. Ale skrz to, co jsem dlouho považovala za překážku. Strach. Obavy. Ne slabost — ale citlivost, která se bála být slyšet. A přesto jsem psala. Ne proto, že jsem se nebála. Ale protože jsem chtěla říct pravdu. Za každou cenu. I když se mi při tom v hrudi proháněla bouře a každé slovo bylo jako výkřik proti větru — psala jsem. Protože pravda si nepočká na klid.

A najednou jsem pochopila, že to nikdy nebyla slabost. Byla to síla, která se jen bála být vidět. Síla, která se učila žít v tichu. Pravda, která čekala, až jí dovolím dýchat. A dnes už ji nedržím zpátky. Neomlouvám se za ni. Nevysvětluju ji. Nezjemňuju ji. Jen ji nechávám být. Naplno.

Tahle chvíle je pro všechny, kteří si někdy řekli: "Nejsem dost." Jste. Jste víc, než si myslíte. A já to dnes slyším. Nahlas. A s úsměvem.