Dvacátý čtvrtý zápis do deníčku

Odhalení: Já, v rytmu dvou světů

Psaní pro mě nikdy nebylo jen terapií. Je to výkřik, když hlas nestačí. Je to mapa, když se ztratím. Je to most — mezi mnou a vámi. Píšu, protože to potřebuju. Ale píšu i pro vás. Pro všechny, kteří v sobě nosí ticho, které bolí. Moje slova jsou možná moje, ale bolest, o které mluvím, je často i vaše.

Tento zápis je prvním z malé série, kterou jsem se rozhodla napsat. Série o nemoci, která mě formuje. O světlech a stínech, které se střídají rychleji než roční období. O tom, jak se žije, když duše tančí v rytmu dvou světů. Každý zápis bude jiný. Ale všechny budou pravdivé. A lidské.

Mám jméno. Mám děti. Nyní čerstvě zpět muže. Mám dny, kdy svět chutná nic moc. A mám i diagnózu. Ale není to nálepka. Je to jazyk, kterému jsem se naučila rozumět. A skrze něj se učím rozumět i sobě. I vám.

Jsem žena, která povstala z trosek. Z trosek, které mě zlomily tak hluboko, až z nich vyrostla nemoc. Ale právě z těch trosek jsem začala stavět. Ne dokonalý život. Ale opravdový. S chybami, s pády, s návraty. S tichem i s výkřikem.

🌗 Moje nemoc má dvě tváře. Dvě rytmiky. Dva světy.

Bipolární afektivní porucha — nemoc, která není jen o náladách. Je to tanec mezi sluncem a stínem. Je to život, který se neptá, jestli mám čas být stabilní.

: Jsem slunce. Myšlenky proudí rychleji než inkoust. Tvořím světy, které se rodí dřív, než je dokážu přečíst. Spím málo. Mluvím hodně. Nakupuju, plánuju, miluju. Jsem nezastavitelná. Ale i nebezpečná. Pro sebe. Pro vztahy. Pro tělo, které nestíhá.

: Jemnější verze mánie. Jsem kreativní, vtipná, plná energie. Ale už tuším, že to není jen radost. Je to předzvěst. Je to ticho před bouří.

: Jsem stín. Slova padají jako šepot na dno. Tělo bolí. Duše mlčí. Jím ne z hladu, ale z touhy zaplnit prázdno. Hudba mi drží puls. Ale i ta hudba má mez. A když utichne, zůstává jen já. Unavená náruč. Dítě, co vstalo z trosek.

🖼️ Připojuji vlastní obraz. Koláž, která zachycuje mé tři stádia.

: Zářivé barvy, úsměv, koncert, nákupní tašky.

Hypománie

: Selfie s jiskrou v oku, ale už s náznakem únavy.

Pád do deprese

: Tmavé tóny, pohled do prázdna, dítě v náručí, těžká melancholie.

Tato koláž není jen vizuální. Je to moje duše v obrazech. Je to důkaz, že nemoc má tvář. A že i ta tvář může být krásná, když ji přestaneme skrývat.

🧭 Co mi nemoc vzala. A co mi dala.

Vzala mi stabilitu. Vzala mi roky, kdy jsem si myslela, že jsem jen "divná". Vzala mi mezilidské vztahy, které nevydržely moje výkyvy.

Ale dala mi jazyk. Dala mi citlivost. Dala mi schopnost vidět svět tyrkysově, popelavě, denně i nočně zároveň. Dala mi sílu psát. A psaní je pro mě lék. I když mi zůstane jen jediné slovo. To, které nepatří světu. Ale mně.

💬 Závěrem

Možná právě v tom je nemoc lidská. Ne že bolí. Ale že učí. Ne že ničí. Ale že mění. A já? Já se měním. Každým zápisem. Každým pádem. Každým vzkříšením.

Každý zápis je kapka. A kapky tvoří řeku. Pokud máš co říct, napiš. Pokud máš co cítit, dovol si to. A pokud máš co skrývat — už nemusíš.

Napiš mi. A společně můžeme tvořit prostor, kde bolest není slabost, ale síla. Kde slova nejsou jen výkřikem, ale mostem. Kde už nejsme sami.