Druhý zápis do deníčku

Sama, ale srdce stále mluví

Je sobota večer. Sedím doma a poslouchám ozvěny života z ulice – smích, hudbu, letní šum. U mě je klid. Ne ticho, spíš zvláštní druh samoty. Jsem obklopená svými puberťáky, kteří jsou fyzicky blízko, ale mentálně daleko ve svých světech plných digitálního neklidu. Jsou tu, a zároveň každý jinde. A já? Jsem v sobě.

Cítím, že mám chuť být venku. Smát se, dýchat večerní vzduch, nebýt "jen máma", ale žena, která má duši, myšlenky, touhy. Není to o tom, že bych byla sama bez lidí. Je to o té vnitřní samotě, která se ozývá i v přítomnosti druhých. O tom tichém hlase, co ti šeptá, že bys chtěla někomu vyprávět, ale nevíš komu.

A tak si povídám sem. S papírem, s digitálním deníkem, se sebou.

Přemýšlím, co mě brzdí. Proč je někdy tak těžké jít ven a být mezi lidmi s lehkostí. Nechci se litovat – spíš se poznat. A přiznat si, že i když si nemyslím, že jsem ošklivá, jsou věci, které mě tíží. Třeba moje zuby. Nejsou takové, jaké bych chtěla, protože si nesou minulost – plnou strachu, bolesti a nejistoty. Dlouho jsem se bála zubařů. Dnes už ten strach nemám. Ale pořád je těžké najít někoho, kdo se na to podívá s lidským přístupem. Moje ústa a můj úsměv mě teď občas brzdí. Limitují mě v tom, co bych chtěla říct, jak bych se chtěla smát, jak volně bych se chtěla pohybovat světem. A přesto… srdce mi bije hlasitě.

Mám v sobě tolik lásky. Někdy mě zaskočí, jak moc jí tam je – i po všem, co jsem zažila. Toužím ji sdílet. Ale ne s kýmkoliv. Ne s někým, kdo hledá jen chvilkové potvrzení vlastní důležitosti. Ne s někým, kdo si mě chce připsat jako další ego trofej. Toužím po skutečnosti. Po klidném, hlubokém sdílení. Po přítomnosti, ve které nemusím vysvětlovat. Kde můžu být nedokonalá – a milovaná právě taková.

Tenhle zápis není výkřik. Je to vydechnutí. Je to důkaz, že žiju, že cítím, že hledám… sama v sobě.