Devátý zápis do deníčku

Mallorca mezi světlem a stínem

Nápad vypadnout přišel jako únik. Ne jako výlet. Jako zoufalá potřeba nebýt sama. Tam, kde se bolest rozléhá po stěnách bytu jako ozvěna, co se neptá, jestli může zůstat. Tam, kde ticho není klid, ale past. Tam, kde se člověk bojí i vlastních myšlenek.

Menší děti měly být u otce. A já jsem si řekla: Tak jo. Vezmu auto, vezmu své kluky — 21, 16 — a přítelkyni jednoho z nich. A prostě zmizíme. Padaly návrhy: Černá Hora, Itálie, Francie nebo snad Španělsko - Costa Brava. Mapa Evropy se rozkládala na stole jako slib, že bude líp. Přepočty, plány, nadšení. A pak někdo řekl: "Mallorca." No jasně. Jak jsme na ni mohli zapomenout? Známí nám nabídli výhodný apartmán. Rozhodnuto. Auto zůstává doma. Letíme.

A já? Já jsem byla natěšená. Odškrtávala jsem dny. Těšila jsem se, že nebudu sama doma. Že zase uvidím svět. Ale moje nemoc si balila kufry se mnou. Bez pozvání. Bez ohledu. A jak to u mě bývá — prvotní euforie se propadla. Do tmy. Do prázdna. Do stavu, který popisuju ve své druhé knize a na HeroHero. Do stavu, který mě roztrhá na kusy, aniž by zvenku bylo něco vidět.

Přestala jsem se těšit. Začala jsem se bát. Myšlenky se stáčely do temnoty. A čím víc se blížil termín, tím víc jsem se dusila. Zachraňovalo mě psaní. Moje kniha. Moje sítě. Můj web. Ale nebyla to inspirace. Byla to obrana. Nespala jsem. Byla jsem podrážděná. Musela jsem se překonávat. Kvůli dětem. Dávat si pozor, abych nevybuchla. Abych je nezranila tím, co se dělo ve mně.

Let byl zpožděný. Přiletěli jsme v noci. Apartmán jsme jen letmo prošli. Šli jsme se najíst do McDonaldu obrostlého palmami, přímo u pláže. Tma. Moře šumělo. V ulicích horký noční život. A já? Unavená. Rozbitá. Ale s nadějí, že ráno bude jinak.

Výhled z terasy byl nádherný. Středozemní moře. Skály. A já jsem si řekla: Třeba mi to dodá zpět  energii do života. Třeba mi to připomene, proč to všechno má smysl.

Ale ono to nepřicházelo. Užívala jsem si. Ale stále bez pocitu naplnění. Něco ve mně zůstalo zamčené. Jako kdyby moje tělo bylo na Mallorce, ale moje duše zůstala doma. V té díře. V tom stínu.

Naše dny neměly ráno. Měly jen začátky. A ty přicházely pozdě. Většinou až kolem poledne, když slunce už dávno pálilo do oken a já se konečně zvedla z postele — nebo spíš z toho místa, kde jsem se pokoušela spát, ale spánek nepřišel. Někdy jsem nespala vůbec. Jen jsem seděla na terase, koukala na moře a čekala na východ slunce. Jako by mi měl dát odpověď. Nebo aspoň důvod.

Děti byly plné energie. Mladí. Nepolíbení únavou, kterou nosím v kostech. Chtěli pláž, výlety, zážitky. A já? Já jsem se snažila. Přizpůsobit se. Nezdržovat. Nezkazit. Být tam pro ně. I když moje tělo křičelo, že už nemůže. I když moje hlava byla jako v mlze.

Přes den jsme se váleli na pláži. Slunce, písek, voda. Smích. Fotky. A já jsem se snažila vypadat, že si to užívám. Někdy to i šlo. Ale často jsem jen hrála roli. Pak výlety — skalnaté vyhlídky, útesy, schody, vedro. Každý krok byl výzva. Každý úsměv byl maska. Ale šla jsem. Kvůli nim. Kvůli sobě. Abych si mohla večer říct, že jsem to zvládla.

Večery se měnily v noci. Dlouhé, hlučné, opilé. Kluby, bary, hudba. Tancovali jsme. Smáli se. Pili. A já jsem se snažila zapomenout. Na bolest. Na nemoc. Na to, že zítra to bude zase těžké. Někdy to fungovalo. Někdy ne. Někdy jsem se cítila jako součást. Jindy jako stín.

Mallorca byla krásná. Ale já jsem ji viděla jinak. Ne jako turistka. Ale jako bojovnice. Každý den byl zápas. S tělem. S hlavou. S výčitkami. Ale taky s láskou. K dětem. K životu. K sobě.

A přesto — i když moje duše zůstávala chvílemi zamčená, i když jsem se cítila jako stín mezi světlem, něco se ve mně pohnulo. Možná to nebyla euforie. Možná to nebyla bezstarostná radost. Ale byla to přítomnost. Byla jsem tam. S nimi. S mořem. S hudbou. S nocí, která mě neodsuzovala, ale přijímala.

Mallorca mi nedala zázrak. Ale dala mi prostor. Prostor být slabá. Být unavená. Být zničená. A přesto tam být. Dala mi chvíle, kdy jsem se smála. Kdy jsem tančila. Kdy jsem se dívala na východ slunce a cítila, že i když je všechno těžké, pořád to má smysl.

Děti mě neviděly zlomenou. Viděly mě jako mámu, která s nimi sdílí zážitky. A to je možná ten největší dar. Že jsem to nevzdala. Že jsem tam byla. Že jsem se nevzdala sama sebe.

Mallorca mezi světlem a stínem. A já? Můžu být zničená. Ale ne poražená!