Devatenáctý zápis do deníčku

Když se nic nechce

Dnes se mi nechce vstát. Nechce se mi jít. Nechce se mi být. A přesto tu sedím. Dýchám. Píšu. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože to je jediné, co ještě zůstalo.

Je to zvláštní stav. Nejde o lenost. Nejde o vzdor. Je to ticho, které se rozlilo do všech koutů mého těla. Ticho, které neřve. Ale je všudypřítomné. Mozek zpomaluje. Tělo se stahuje. Motivace mizí. Svět tlačí, ale já už netlačím zpátky. Jen jsem.

Psychologové říkají, že tohle může být fáze ochrany. Citlivá nervová soustava se brání přetížení. Snižuje se aktivita v oblastech, které řídí rozhodování, emoce, motivaci. Tělo se uzavírá před světem, který je příliš hlasitý. Není to slabost. Je to signál. Volání po pauze. Po péči. Po pochopení.

Dnes jsem si dovolila nebýt produktivní. Dovolila jsem si neodpovídat na zprávy. Dovolila jsem si neplnit očekávání. Dovolila jsem si být jen tělem, které dýchá. A možná právě v tom je síla.

Nechce se mi. Ale to neznamená, že nejsem. Nechce se mi. Ale to neznamená, že se vzdávám. Nechce se mi. Ale to neznamená, že nechci žít. Jen dnes žiju jinak. Pomaleji. Tišeji. Hlouběji. Jako divák. Ne jako herečka. A možná zítra… možná zítra se bude chtít. Ale dnes ne. A to je v pořádku.

Tento stav není třeba měnit. Není třeba ho opravovat. Je třeba ho uznat. Přijmout. Dovolit si ho. Protože i tohle je součást života. I tohle je součást nás.

Pokud se v tom poznáváš, nejsi sám. Nejsi divný. Nejsi slabý. Nejsi vadný. Jsi člověk. A to stačí.