Devadesátý zápis do deníčku

Den čtvrtý

Je pět ráno. Neděle, která sama o sobě nic neslibuje, jen tiše leží přede mnou. Nespím od dvou — asi jsem ten spánek přecenila. Tělo se probudilo dřív než hlava.

Nahodila jsem make‑up, vyžehlila vlasy, sedla si s kávou z automatu k notebooku. Je zvláštní, jak prázdno může být někdy až uklidňující. Myšlenky se mi nerozbíhají, jen stojí někde v dálce. Léky dělají to, co mají — jsem bez starostí, bez tíhy, bez otázek.

Nemyslím na domov. Na děti. Na Jirku. Je to, jako by se všechno na chvíli zastavilo a já měla povolený úplný klid. Možná až nepřirozený, ale teď ho beru jako dar.

Po svátcích začnou psychoterapie. Vím, že umí být drsné, že umí člověka rozebrat na malé kousky. Ale teď mám pocit, že jsem proti všemu imunní, jako by se mě nic nemohlo dotknout.

Upřímně ani nevím, co sem dnes psát. Spíš si krátím čas, než se rozjede běžný nemocniční provoz. A těším se na oběd — svíčková, i když nemocniční. Aspoň něco normálního.

Nemám žádné velké pocity, o kterých bych psala. Jsem emočně plochá, vyrovnaná až do ticha. Ale možná právě tohle jsem potřebovala — klid, jiný režim, odstup od všeho, co mě doma semlelo.