Devadesátý třetí zápis do deníčku

Den sedmý

Skupinovka byla zvláštní. Každý tam nesl svůj příběh, většinou těžký, trochu rozbitý. Chvílemi mě to stáhlo zpátky do minulosti, ale ustála jsem to. V klidu. Jako bych už konečně věděla, kde mám svoje hranice.

Dnes jsem dostala první depotní injekci. Po letech pokusů a omylů, po Lithiu, které mi udělalo v těle takový chaos, že jsem se v sobě skoro nepoznávala. A najednou… úleva. Malá, ale skutečná. Možná se po šesti letech konečně našla léčba, která mi sedne. U bipolárky si člověk nikdy nemůže být jistý, je to zákeřná potvora, která se ráda schovává. Ale mám pocit, že tentokrát by to mohlo být jiné.

Ještě tu pár dní zůstanu. A pak domů. Těším se na svůj klid, ale i na ten malý chaos, který ke mně patří. A hlavně — chci si odsud odnést zpátky režim, který mi tak dlouho chyběl. Možná to bude můj nový začátek.