Devadesátý druhý zápis do deníčku

Den šestý

Pokoj je teď plný. Dvě ženy, přibližně v mém věku, jedna o něco starší. Nejsou špatné, nejsou ani bláznivé, jen… mi prostě nesedly. Možná je to spíš o mně — někdy mám pocit, že mi vlastně nesedne nikdo. A tady v nemocnici si člověk nevybírá, na psychiatrii už vůbec ne.

Jsem nadopovaná svými "super pilulkami", takže mi je většina věcí tak nějak jedno. Zase jsem se pokoušela prospat den, ale už mi to moc nejde. A taky jsem porušila svou malou redukční disciplínu. Místo nemocničního jídla jsem si koupila dvoje chipsy a sežrala je na posezení. Přesto mám dole další dvě kila, takže to neřeším.

Po třech týdnech jsem konečně vyšla ven. Krátká procházka. Nevyhýbala jsem se jí tentokrát. Bylo to vlastně docela fajn, i když chození není úplně moje. Možná bych to měla doma zavést, místo abych se zavírala jen do klávesnice a světa uvnitř hlavy.

Zítra začínají skupinky. Jsem zvědavá, jestli mě to rozebere, nebo tam budu jen tiše sedět. Tipuju spíš to druhé. Nechce se mi tady moc otevírat. Něco ve mně se uzavřelo, když jsem dopsala svou knihu Můžu být zničená, ale ne poražená. Jako bych si tím uzavřela i kus sebe.