Devadesátý čtvrtý zápis do deníčku

Konečně doma

Poslední dny na psychiatrii uběhly tak nějak stejně jako všechny před nimi, jen ta depotní injekce se začíná ozývat jinou silou. Cítím, jak mě to táhne dolů… únava je příšerná, hutná, jako by mi někdo přivázal závaží na celé tělo. Vím, že to bude chvíli trvat, než se to srovná a já zase začnu normálně fungovat, ale teď… teď je to jako být uprostřed nejtěžší fáze chřipky.

A přesto — moje kotva funguje. Psaní. Sedím doma u svého stolu a jen ten pocit, že jsem zpátky ve svém prostoru, mě trochu drží nad vodou. Je ráno, žádné vyspávání do oběda. I když bych se nejraději vrátila do postele a zmizela pod peřinou, raději jsem v ložnici otevřela okno a ustlala postel, aby mě to nelákalo.

Všichni odešli a já mám klid. Klid na psaní. Klid na nové malé výzvy, které mě doma čekají. Hora prádla. Uvařit oběd. Běžné věci… ale teď působí skoro jako nadlidské úkoly.

Připadám si jako ten lenochod ze Zootropolisu — všechno je zpomalené, i moje prsty na klávesnici. Každé slovo se ke mně dobelhává. A tak nějak tuším, že to se mnou bude ještě chvíli "zábava".