Desátý zápis do deníčku

Telefobie a cesta k sobě

Dnes se musím pochválit. A ne jen tak ledabyle. Opravdu, z celého srdce.

Možná to bude znít jako maličkost. Možná se někdo pousměje. Ale pro mě to byl obrovský krok.

Telefonát.

Ano, obyčejné zvednutí telefonu. Pro většinu lidí každodenní rutina. Pro mě – horor. Nikdy nevolám. Nikomu.

Jediné hovory, které zvládnu, jsou se sestrou nebo s dětmi. Tam je bezpečno. Tam se nemusím přetvařovat.

Když už mě okolnosti donutí, předchází tomu dlouhé přípravy. V hlavě si přehrávám scénáře, co řeknu, co mi asi odpoví, jak zareaguju. Srdce mi buší, ruce se potí. A většinou to stejně nějak vyšumí. Někdo to vyřeší za mě. Nebo se to vyřeší samo. A já si oddychnu, že jsem se tomu vyhnula.

Ale dnes… dnes se něco změnilo.

Zaspali jsme preventivní prohlídku dcery. A taky odběry syna. Zmatek. Spěch. Výčitky. A pak – nevím, co se stalo. Jako by mě něco osvítilo. Bez nervozity. Bez ostychu. Zvedla jsem telefon. A zavolala.

"Dobrý den, omlouvám se, zaspali jsme. Je možné ještě dorazit?"

Řekla jsem to klidně. Přirozeně. A svět se nezbořil. Naopak – všechno se vyřešilo. Sestra mi dala hoďku dát se dohromady, vzala jsme děti a vyrazili.

A já?

Já jsem byla dobrá. Ne – já jsem byla skvělá. Ten pocit, že jsem překonala něco, co mě dlouho svazovalo… byl jako závan svobody. Jako kdybych si dovolila být o kousek víc sama sebou.

A pak přišla další zvláštní věc. Na internetu na mě vykoukla otázka:

"Co tě v životě opravdu naplňuje a dává ti smysl?"

Zastavila jsem se. A přemýšlela. Dlouho. A pak jsem si to sepsala.

A vyšlo mi tohle:

Naplnění pro mě znamená tvořit, objevovat a sdílet. Píšu knihy, protože miluju dávat myšlenkám tvar. Baví mě otevírat lidem nové pohledy, inspirovat je, nechat je cítit. Cestuji, protože ten pocit svobody, kdy se nadechnu jiného vzduchu, vidím nové barvy, slyším cizí jazyky – ten je pro mě jako životní elixír. Ale nejvíc smyslu mi dává, když můžu být užitečná. Když můžu někoho podpořit. Naslouchat. Pomoci v těžké chvíli. Právě tehdy cítím, že to má opravdový význam. Zároveň je pro mě důležité být vždy upřímná a sama sebou. Autenticita. Otevřenost. To jsou hodnoty, které dávají vztahům i životu ten pravý smysl.

A když jsem si to přečetla…

Uvědomila jsem si, že tohle jsem opravdu já. Bez přetvářky. Bez filtru. A že dnes – dnes jsem udělala něco, co mě k téhle verzi mě samotné přiblížilo.

Takže ano. Dnes se musím pochválit. A nejen za telefonát. Ale za to, že jsem si dovolila být silná. A že jsem si dovolila být viděná.

Telefobie nebo telefonní úzkost - můj svět

Možná to vypadá jako banalita – malý telefonát uprostřed rušného dne. Ale pro člověka, který žije s telefobií, je to obrovská věc. Jako bys překročil vlastní stín. Jako bys sešel z vyšlapané cesty a poprvé šel bosky přes něco, co dlouho pálilo, píchalo, dusilo.

Telefobie není lenost. Není to "divnost". Je to specifická forma sociální úzkosti, která se často rodí v dětství – z kritiky, ze strachu z hodnocení, z nejistoty, že nebudeme dost pohotoví, dost připravení, dost dobří.

Je to pocit, že hlas v telefonu odhalí všechno, co se tak snažíme skrýt: třes, zmatek, rozpaky, emoce. A tak raději mlčíme. Přenecháme prostor jiným. Doufáme, že se věci "vyřeší samy".

Ale ten den – ten jeden telefonát – je víc než jen technický úkon. Je to akt odvahy. Malé osobní vítězství. Důkaz, že i úzkost má svůj strop. Že i když se strach ozývá, nemusí řídit náš život.

Možná se zítra vrátí. Možná se znovu rozbuší srdce a zpocená ruka zůstane viset nad obrazovkou. Ale teď už vím, že to jde. Že já to dokážu. A že i malý krok – když je vykročen proti strachu – má sílu změnit svět.