Čtyřicátý zápis do deníčku

Zase to bude překvapení

Takže i když jsem si dovolila dva dny jakoby nebýt, dnes jsem tu. Chtěla jsem změnu. A mám ji. Píšu ráno. Ne večer. Nebyl to plán. Ale život se neptá. Dělá si, co chce. A já už vím, že to tak má být.

Už dávno jsem pochopila, že můžeme chtít, plánovat, snažit se… Ale nakonec si život stejně vybere svou cestu. Někdy nás hodí do kouta. Jindy nás zvedne, když to nečekáme. A často se rozhodne i v maličkostech. Jako když ráno místo večera sedím a píšu.

Můj život se změnil tolikrát, že už to ani nepočítám. Někdy prudce. Jindy tiše. A někdy mám pocit, že ho držím pevně v rukou. Ale pak přijde den, kdy se všechno rozpadne. A já si připomenu, že kontrola je jen iluze. Člověk míní, život mění.

Důležité je vědět, že ten život je můj. I když si dělá, co chce. Můžu ho ovlivnit. Můžu ho tvořit. Ale nakonec mě stejně zavede tam, kde mám být. Ať je to fér, nebo ne.

Nevíme nic. Nevíme, co bude. Nevíme, jestli se za chvíli nepoškrábeme na nose. Nevíme, jestli zítra budeme. A právě proto je přítomnost tak vzácná.

Mám plány. Od umytí hrnku až po dokončení knihy. A i když vím, že se nemusí splnit, snažím se. Ne kvůli výsledku. Ale kvůli cestě. Kvůli tomu, že chci vidět, že jsem šla. Že jsem tvořila. Že jsem byla.

Minulost nezměním. Budoucnost neznám. Ale přítomnost je moje. A ta tvoří všechno ostatní. 

Tohle je moje dnešní úvaha. Moje přítomné rozpoložení. Co bude potom? Kdo to ví. Nikdo. Nebo možná právě to něco, čemu říkáme život. Nevím.

Ale jedno vím s jistotou—zase to bude překvapení. A možná se i dobře trefí.