Čtyřicátý třetí zápis do deníčku

Mateřská zoufalost

Poslední dny jsem se pomalu vracela do svého světa. Do světa, kde se lithium podává k snídani. Do světa, kde se povinnosti nehromadí jen na stole, ale i v duši. Dnes jsem konečně uklidila celý byt. Pořádně. Ale místo obvyklého pocitu tepla a spokojenosti mi ten pohled přinesl něco jiného—emoční vypětí. Rezignaci.

Miluju své děti. O tom není pochyb. Ale když jsem vstoupila do pokoje synů a začala sbírat hory špinavého nádobí, něco se ve mně zlomilo. Nešlo o běžnou podrážděnost nad nepořádkem. Tentokrát to byla myšlenka, která mě zasáhla jako blesk: "Už to nechci dělat. Už se o ně nechci starat."

A nebyla to jen myšlenka. V tu chvíli to bylo přesvědčení.

Jsem matkou už dvacet jedna let. Mateřství se nedá ukončit. Je to celoživotní role, moje volba. Ale kde na to pořád brát kapacitu?

Nikdy jsem nic nevzdala. Život mě několikrát srazil na dno, ale vždycky jsem vstala. Jenže dnes jsem měla pocit, že se chci vzdát. Že se seberu, děti předám Jirkovi a odejdu. Pronajmu si garsonku, kde bude klid. Kde nebude nikdo dělat bordel.

Nechci se vzdát dětí. Ani mateřství. Jen těch každodenních starostí, které mě vyčerpávají. Být matkou čtyř dětí na plný úvazek je záhul. Čekala jsem, že až vyrostou, bude to snazší. Ale s věkem přichází jiný druh náročnosti. A roky, které jsem vložila jen do nich, se sčítají.

Tak jsem nádobí dala do myčky. Klukům zakázala nosit jídlo do pokoje. Sedla jsem si k počítači. A píšu.

Je mi líp. Vím, že se nevzdám. Není to můj styl. Ale ta představa, že jsem sama, byla krásná. I bolestivá.

Nevzdám to. Jsou to moje zlatíčka. A i když je to těžké, nemůžu si stěžovat. Jsou to ty nejlepší děti na světě. Bez nich by mi bylo ještě hůř.

Přijde čas, kdy budu bez nich. Kdy budu mít klid. A oni své životy. A mně bude smutno. Budu se těšit na každou návštěvu.

Mateřství není o dokonalosti. Je o zoufalství, které se musí překonat. O tom nevzdat se. A jít dál.