Čtyřicátý šestý zápis do deníčku

Teď musím psát

Deníčkům jsem dala pauzu. Ne z rozhodnutí. Spíš mě pohltil jiný proud. Psaní. To, co mě vždycky zachrání. A tentokrát mě dovedlo až na konec. Dopsala jsem druhou knihu. Můžu být zničená. Ale pořád živá. A to není jen název. To je stav. Tělo je unavené, ale duše vibruje. Jsem na sebe hrdá. A říkám to nahlas, než se zase stáhnu do sebe. Než přijde ta známá depka, co všechno zpochybní.

Zatím proudí správná energie. Na pomezí rovnováhy. Jako když stojíš na laně a víš, že nesmíš ani o milimetr jinam. Zase jsem v jiném extrému. Objevování. Měnění. Sedačka v obýváku je krásná, ale nepohodlná. Tak lítám s metrem, měřím, přemýšlím. Jako bych tím chtěla změnit víc než jen nábytek. Jako by pohodlná sedačka mohla být začátkem pohodlnějšího života. Ale vím, že to tak nefunguje.

Koukám na letenky. Mallorca na víkend. Egypt. Nebo úplně jinam. Podzimní prázdniny se blíží. A já bych nejradši utekla. Zase někam, kde se všechno zdá lehčí. Ale pak přistanu. Tvrdě. Na nájem mi sotva zbývá. Na letenky pro celou rodinu už určitě nemám.

A tak se to střídá. Výšky. Pády. Jsem buď na dně, nebo poletuju ve výškách. Ani jedno není pohodlné. Ani jedno není klidné. Obojí vyčerpává. A tak se učím udržet. Někdy výš. Jindy níž. Ale hlavně psát. Psát. Psát. Psát. Protože to mě drží. To je moje rovnováha. Moje terapie.